New York na dlani poprvé

19.8. úterý

Kdyby mi před pár lety někdo řekl, že se svými kamarády budu setkávat v různých částech světa, nevěřila bych mu. Roky ale plynou a já se dnes setkám s dlouholetým kamarádem Martinem, se kterým strávím tři dny ve městě, o kterém jsem kdysi psala sloh na téma Moje vysněné místo - New York.

Můj růžový kufřík vzal za své v Torontu při cestě sem a tak jsem nucená půjčit si nudný černý kufr, který bude sloužit jen jako zavazadlo a né jako modní doplněk, jak jsem zvyklá. :/ Image narušena.

V 9:30 místního času nasedám na autobus mířící na už dobře známou konečnou oranžové linky Washingtonského metra, Viennu. Poučená z předchozích nezdarů mám připravené dva dolary a za 35 minut nabíjím zákaznickou kartičku a snažím se dostat přes turniket do metra. 

Nechápu, proč všichni kolem bez problémů prochází a mě turniket nechce pustit i přes to, že peníze nabité mám. Fakt tohle metro nesnáším.

Nezbývá mi nic jiného než dojít za některým ze zaměstnanců a požádat o pomoc. Po chvilce domlouvání mě pouští bočními dveřmi a evidentně je můj čip nefunkční. Takže jedu na černo?

Ve vlaku samozřejmě nikde nepíšou ani neříkají následující stanici, ale to už zkušenou Elu nerozhází a bez sebemenšího zaváhání na Metro Station přestupuji na červenou linku. O deset minut později na Union Station vysvětluji černošce u turniketů, že mě musí pustit ven a nemůžu za to, že jsem metrem jela bez zaplacení. 

Po tom, co na mě začíná zvyšovat hlas (na konci první věty, jak je u černošek zvykem) jen kývu hlavou a čekám kolik peněz mi z kartičky strhne, načeš zjišťuji, že jen něco málo přes tři babky. Good job.

Union Station je obrovské autobusové i vlakové nádraží, kde musím najít Starbucks, ve kterém mám za 45 minut sraz s Martinem, který jel do DC z Richmondu. K mému překvapení zjišťuji, že kavárna s neskutečně dobrým Cookie Frappuccinem je zde dvakrát a když se snažím připojit na wifi, abych se s Marťasem spojila, stojí přede mnou.

Setkání s Martinem, který mě do celé „akce Amerika“ navrtal, pro mě znamená opravdu hodně. Nejen, že se strašně těším na New York, ale vědomí, že se po třech měsících vidím s někým, koho mám ráda z domácího prostředí, je super. Takže Marťas, děkuju. J

Před 5 odpolední vystupujeme na 33rd Street a první v plánu je koupit GoPro, které se Marťasovi rozbilo a když chceme házet selfíčka s mrakodrapama, tak ho prostě potřebujeme. Its trů! 

Při cestě na metro ale žádný Apple store nepotkáváme, a tak nákup odkládáme a jedeme na horní Manhatten, kde máme zaplacené ubytování přes Airbnb a v 6 máme sraz s naším hostitelem Jeffem.

Za dolar si kupujeme Metrocard a nabíjíme prvních 10 babek z celkových třiceti, které jsme za dopravu po New Yorku utratili. Podzemní pavučina na Manhattenu je několikrát větší než v DC a (několikrát větší)² než v Praze. 

Jednotlivé očíslované barevné linky mají opísmenkované vlaky a tak je normální, že jedete linkou 6C, která má sice stejnou trasu jako linka 6A, ale společně staví jen v některých zastávkách. Upřímně řečeno jsem z toho dost na větvi a nemít Marťasovu navigaci v telefonu, bylo by cestování po New Yorku určitě náročnější.

Když vystupujeme z metra do očí mě praští Dunkin Donuts a už vím, kde zítra budeme snídat. K Jeffovi jdeme přibližně 10 minut a během cesty nám zastavuje několik aut s nabídkou kvalitního odvozu. Neregistrované taxi. Jo aha, vždyť já jsem v New Yorku.

Jeff psal, že se zdržel v práci a o 15 minut se opozdí. Časově nám to sedí dokonale a téměř na minutu přesně se střetáváme před domem, ve kterém strávíme následující dvě noci.

Jeff je třicetiletý kudrnatý Američan, který vypadá jak Deuce Bigalow a překvapivě je i stejně crazy. Hned po seznámení nás srdceryvně objímá a celkově mám dojem, že má rád doteky. 

Malý útulný byt v prvním poschodí Jeff sdílí se svou kočkou Lilly a s lidmi z celého světa. Dnes ve třípokojovém bytečku spíme my, dvě holky z Belgie a mladý pár z Holandska.

Náš hostitel splašeně pobíhá po bytě a vysvětluje nám vše o jeho funny bytě, kde z červeného kohoutku teče studená voda a z modrého teplá, stejně jako to máme doma my. Stýská se mi…

Sledujíc rozdováděného kudrnáče na jeho gauči v miniobýváčku napadá Marťase pročíst si Jeffův profil na Airbnb a zjistit, u koho že to bydlíme. Nejvyšší čas.

Jeff o sobě píše, že rád přivítá i gay cestovatele. Tak to jsme tady správně! 

Nevím, jestli mu Marťas říkal, že jsme just friends, ale Jeff asi pochopil, že milenecký pár nejsme a vesele Martina nabaloval po smskách celé tři dny, načež nezapomněl zmínit, že má narozeniny. To jako chceš dárek, nebo co?

Srdceryvně jsme se s Jeffem rozloučili a natěšení odcházíme poznat pravou Ameriku.

Stojím u památníku 9/11, vzhlížím do oblak na vrcholek Word trade centra a dopadá na mě melancholická nálada. To jsem tady kvůli tomuhle? Jsou mrakodrapy skutečně to, co od New Yorku očekávám? A proč jsem sem vlastně celý život chtěla?

Jak voda stéká po monumentu, nezbývá mi nic jiného než přemýšlet nad tisícovkami životů, které zde vyhasly. Pamatuji si ten den úplně přesně, bylo mi 8 a právě jsem vylezla z vany, když táta přiběhl a naléhal ať zapneme televizi. V pyžamu s Mickey Mousem jsem cítila máminu připálenou krupicovou kaši, kterou nechala na plotně, když sledovala onu katastrofu v přímém přenosu a vlastně jsem moc nechápala co se v té daleké Americe děje. 

A teď jsem tady! Uplynulo 13 let a v okolí monumentu stále probíhají stavební práce, New York se ještě nevzpamatoval.

Ze zamyšlení mě vytrhne Marťas s tím, že je nejvyšší čas jít dál…dál jde New York, musím i já…

Nohy trampů z klatovského gymplu hledajíc Apple store na Manhattenu, zakopávají o hromady odpadků, které New Yorčané každý den vynesou na ulice, kde není prostor pro popelnice. Všechno je tu malé a stísněné, vstupy do metra vypadají jako schody do sklepa a když zrovna nejsou chodníky rozkopané, jsou plné lidí. To jsem potřebovala, lidi! I ty mi chybíš, moje Praho…

Na New York padla tma, ale spát se město nechystá, nespí totiž nikdy. Brouzdáme v ulicích a už mě začíná bolet za krkem z neustálého vzhlížení do nebe. 

Chceme navštívit bar CBGB, kde pokládaly základní kameny americkému punku skupiny jako Blondie nebo Ramones, načež zjišťujeme, že na oné adrese už pár let punkový pajzl není a namísto nekvalitních drog se zde prodávají upomínkové předměty. Smutná story.

Nasáváme město všemožného a mě konečně začíná opouštět ona přemýšlecí nálada a začínám si užívat to, že žiji svůj sen. Mimochodem, vítězný sen v soutěži o nejblbjší sen.

Dáváme si kousek pizzy v bistru, kde jsou na stěnách vylepené fotky osobností, které bistro navštívili a z představy, že možná sedím na židli, kde seděl Stifmajstr, se mi točí hlava. Procházíme okolo nejužšího domu v New Yorku, okolo Empire state building a rušnými ulicemi přicházíme na Time Square, kam noc svými prsty nedosáhne a v záři reflektorů mám pocit, že je den.

Se zakloněnou hlavou zakopávám a jediné boty, které v New Yorku mám, se mi roztrhly. Chvilku se snažím boj nad botami vyhrát, ale nakonec jsem nucená je vyhodit a koupit si nové. Přesně v opačném pořadí. V rámci shoppingu je nejvyšší čas zakoupit ono GouPročko, díky kterému možná budu v Marťasově filmu a navíc - říct mám GoPro z Time Square zní o trochu lépe než mám GoPro z 54 Avanue. To samé s botama a drinkem - nedá se svítit, musíme jít do Hard Rock cafe.

Unavení uléháme do Jeffovi postele ve městě, které jsem milovala ještě předtím než jsem ho navštívila. Jsem tady a mé city se nezměnily.

Horská dráha pro hrdiny

Už několikrát jsem zmínila, že Amerika je země statečných, ale jsem statečná i já?

Vždycky jsem měla ráda dobrodružství a můj nejoblíbenější hormon je adrenalin (soráč endorfine), ale chci ho skutečně zažívat?

středa 13.8

Můj akční den začíná jako obvykle ovesnou kaší, banánem, tunou čokoládového toppingu a pár snapíkama na druhou stranu oceánu. V poslední době jsem si oblíbila dakfejsk a celkově se cítím na šestnáct. Amerika mění.

Po desáté nás má vyzvednout nápadník slovenských holek - černoch. Né, že bych byla rasistka, naopak mě pěkně štve, že mi nadbíhají jen divní Moldavané a černoušci o mě ani kolo neopřou. :/

Nebyl by to ale Amík, kdyby nepřijel pozdě. Před dvanáctou se tedy přiřítil vyvoněný Gary s tím, že se omlouvá za zpoždění, ale je so much busy. Babi, nejezdí busem, ale je zaneprázdněný.
Cesta by nám měla trvat kolem hodiny a půl, takže s sebou máme čerstvou free kávu z officu a asi dvacet sáčků s cukrem, které vždy poctivě schováme na horší časy.

V autě speakujeme jako o život, ale i tak českoslovenština převládá a Gary si začíná uvědomovat, že vyvést tři evropské kočky do zábavného parku bude zábava asi jenom pro ně a on figuruje just like driver. Není daleko od pravdy.

Mění tedy plán a poslední volné místo v autě zaplní nám už dobře známý americký Roman. Roman je na Amíka překvapivě tichý kluk, na kterém mi přijde nejvtipnější jeho jméno. Omlouvám se všem Romanům (i tobě Romane od vedle), ale když na někoho voláte Rrrrroumen, tak jen těžko zadržíte smích.

Před druhou přijíždíme do zábavného parku Kings Dominio nedaleko hlavního města Virginie - Richmondu. Lístky už máme vytisknuté předem, takže bez obav procházíme turniketem, klasicky si zchecknem jestli s sebou nemáme pistoli nebo výbušninu a jdem se bavit!

Při pohledu na obrovské a extrémně rychlé horské dráhy začínám přemýšlet jaký smysl tenhle výlet má. Co je to jako za stupidní zábavu? 

Adrenalin funguje, ale endrofin je uražený (říkala jsem soráč!).
Na rozjezd si dáváme ve srovnání s ostatními atrakcemi mini houpací lodičku, kde při visení hlavou dolů drtím Pétě ruku a začínám házet otčenáše. GL!

Jako druhá na řadu přichází první horská dráha a mé problémy s krevním tlakem na sebe nenechávají dlouho čekat. Že jsem se složila ve vlaku, ve škole, párkrát v divadle a sem tam doma v koupelně beru, ale omdlít na horské dráze? Tomu říkám extratřída! 

Bohužel jsem si ale další zářez neudělala a dráhu jsem zvládla. :(

Endorfin se za doprovodu fanfár dostavil na třetí dráze když jsem vzhůru nohama lítala ve tmě a přemýšlela, jestli mé pojištění od vízového sponzora pokryje i transport těla domů nebo jestli si táta vezme hypotéku.

Další atrakce už jsem si skutečně užívala. Poobědvali jsme Subway a nemohla jsem si odříct horký cookie cake se zmrzlinou. Uznávám, že na volném pádu jsem měla co dělat, abych vše v žaludku udržela, ale dobrá věc se podařila a oděv lidí v okolí zůstal nepotřísněný. 

Nakonec jsme okusili dvě vodní atrakce, díky kterým jsme seděli dvě hodiny promáčení v autě a navíc bez kávy zdarma.

Prostě sen.

pátek 15.8 

Včera jsem se srdceryvně rozloučila s Haley.
Na památku mi chtěla namalovat obrázek tuží s inicálami. Problém ale nastal ve chvíli, kdy se Haley dozvěděla, že nemám prostřední jméno a ona má obrázek přichystaný na tři písmena. Chvilku jsem s ní bojovala, že se jmenuji prostě jenom tak, jak všude píšu, ale neoblomná Haley si vynutila alespoň moje druhé jméno, které jsem získala při křtu. A tak vznikla Eliška Šindelářová Růžena.

Vzhledem k tomu, že jsem celkem nešikovná cokoli kreativního vytvořit, zbývalo mi Haley na oplátku buďto zazpívat nebo zarámovat naší společnou fotku. I přes to, že první možnost by Haley určitě do konce života nezapomněla, není to nic, co by jí mě připomínalo každý den a tak jsem zvolila zarámovanou fotku.

Když jsem byla rámeček kupovat, žádný se mi nelíbíl - až na jeden s nápisem můj "něco" kamarád. Překladač jsem s sebou neměla a tak jsem vydedukovala, že na rámečku na fotku musí být napsána samá sladká slůvka a určitě nic nepokazím, když veselý rámeček Haley dám. 

Když pak došlo k onomu aktu předání, Haley vybuchla smíchy a vysvětlila mi, že slovo furry je chlupatý. Tak, moje americká kamarádko, alespoň nezapomeneš, že jsem fakt anglicky neuměla. 

Odjezd Haley pro mě znamená už jen pár dní po boku Míši a pak smutných 11 dní, kdy budu na bazénu sama. Haley byla prostě skvělá, o tom žádná, ale vysávat bazén každý den, vynášet každý den koše a měřit chemii každou hodinu?
Konečně zavládne na mém bazénu trocha anarchie a tak hned první den bez Haley házíme pozdní příjezd, flákání a s nějvětší pravděpodobností i velmi brzký odchod domů. Už jen zřídka kdy vylézáme na stand a celkově se pomalu loučíme se snovým létem a oslavujeme obžerstvím naše mládí.

Sedíc na standu a kontrolujíc své čerstvě nalakované nehty rozmlouvám s Míšou nad poetickými tématy, když si všimnu, že dítě na druhé straně bazénu se nějak zvláštně potápí. Američané neumí plavat nad vodou, všichni mají neustále hlavu pod vodou a tak chvilku dítě bojující o život sleduji a uvažuji, že nabídnu jeho rodičům swimming lesson, protože freestylem, který chlapec předvádí asi nikdy nikam nedoplave. Zpozorním víc ve chvíli, kdy se jeho vyděšené oči střetnou s mými.

Tyvole, Míšo, on se topí.
Cože? Kdo?

Píšťalku měním za ono tyvole a nevědomky aktivuju emergency action plan tím, že před skokem do vody upozorňuji Míšu o tom, co se právě chystám dělat. Můj stand je umístěný ve třech stopách, skáču tedy napřed na deck, protože skokem přímo do vody bych si nejspíš zlomila nohy. Tubu samozřejmě nemám a absolutně neprofesionálně skáču do bazénu šipku. V bazénu se mi dítě neztratí, ale na oceánu bych svou šipkou nejspíš podepsala ortel. 

Šipka byla špatně ve všech směrech, nejen že jsem si o dno odřela lokty a kolena, ale při opalování na standu mám sundaná ramínka, aby byl můj bronz dokonalý. Z vody se tedy vynořuji odřená a s horejším dílem od plavek na pupíku. Prostě profešnl lajfgard.

Jednou rukou plavu a druhou se snažím nandavat vršek od plavek, Mám ho, vršek i dítě.
V hloubce čtyřech stop se snažím chlapce vytáhnout nad vodu. Sedmiletý Číňánek je v šoku, brání se mi a kdybychom byli ve větší hloubce a neměla bych pod sebou pevnou zem, měla bych co dělat abych dostala jeho hlavu nad vodu. V místech, kde ale vystačím se mi silou daří kluka dostat k okraji bazénu. Stále se brání a sekundy než mi přiběhne někdo na pomoc jsou sakra dlouhé. Nemám šanci dostat ho ven sama.

Konečně přibíhá Míša a čínská rodina. Kluka vytahujeme a on zůstává ležet. Najednou nehybně, ale při vědomí. I já jsem po boji ve vodě v šoku a s velkými problémy (a prsama zase venku) se vyhoupávám ven. Všichni kolem mluví čínsky a já bouchám dítě do zad. Nemluví, dusí se. V hlavě mám jen CPR, 911 a ztracený klíč od brány, kudy má přijet sanitka. Elo, nepanikař! 

Ránami do zad skutečně nešetřím a chlapec začíná vykašlávat vodu. Dýchá, ale stále se nehýbe a nemluví. Opět mám před očima odumřelé části mozku a nejčernější scénáře, na které jsem vlastně z kurzu připravená.

Naštěstí je můj victim pouze v šoku a když začíná plakat dochází mi, že jsem právě zachránila lidský život.
Urovnávám plavky a s roztřesenými koleny odcházím do guardroomu, kde postrádám tvrdý alkohol. Alespoň částečně jej dokáží zasuplovat cookies s dvěma druhy čokolády a na řadu přichází zreportování celého mého hrdinství zaměstnavateli.

S mojí angličtinou se snažím popsat akci do telefonu Shawnovi a hned poté jdu za čínskou maminkou report vyplnit. Jméno, příjmení, bydliště... přece po ní nemůžu chtít, aby mi vypisovala slohy na papír, když se jí před pár minutami topilo dítě.

Vím, že sama report napsat nedokážu, nebo jej nedokážu napsat tak, aby mohl sloužit jako jediný dokument pro případ, že se chlapci přitíží. Vyhlídla jsem si tedy mladou rodinu, která by mi mohla report vypsat a ještě navíc hodit podpis ke svědectví. Odhodlaně přicházím za mexickou maminkou, která na mou prosbu o pomoc odpoví, že neumí anglicky psát, ale jenom mluvit. Nabídne se mi tak její manžel, který prý nic neviděl, ale napíše to, co mu řeknu. Tak to fakt díky, kdybych věděla co napsat, napíšu si to sama. 
Společnými silami podrobně popisujeme vzniklou situaci a moje sebevědomí vylétává do oblak.

Jsem hrdinka dne a pokorně doufám, že i léta! 

První loučení

5.8 úterý

O tom, že je Amerika strašlivě nebezpečná a zločin je tu na každém rohu, nemá smysl diskutovat. Protože je kokain za pakatel a děti ulice nosí běžně po kapsách granáty bylo na čase, aby záchranné složky zorganizovali párty na bazénu na podporu boje proti vysoké kriminalitě. Pomocí hotdogů tak v lidech vyvolají atmosféru plnou pohody, klidu a úsměvů.

Vzhledem k tomu, že jsem v USA už přes dva měsíce je logické, že mě agresivní nálady neminuly a stále více se stávám závislá na všem americkém.
Rozhodla jsem se tedy, že je více než nutné, abych se této bazénové akce zúčastnila a pomocí jídla, pití a skluzavek v sobě nalezla svou starou mírumilovnou brnířovskou tvář.

Párty se koná na Robově bazénu, který je "jeho" dnes naposled. Můj Kostelový kamarád končí svou americkou bikepouť po Centrevillu a vyráží vstříc dobrodružství na oddělení plastické chirurgie do Mexika. Takže kdo chcete levná molitanová prsa, není problém.

Po hotdocích, které si Robo nedal - WTF?! vyrážím nakoupit věci na řízky a štrúdl, abychom ho večer potěšili a dali mu na cestu něco "normálního" k snědku.
Řízky vegetariánského (tak proto ty špruňky s hotogama) Roba skutečně potěšily a štúdl byl objeven v lednici v době, kdy už si Robo vesele tvaroval mexické nosíky. A to mi vysvětlíš jak?! 

Sraz za měsíc ve Vegas! 

11.8. úterý

Kamarádi, moje americké léto finišuje. 

Počasí už není co bývávalo a v pětadvaceti stupních nosím teplé ponožky a popíjím čaj. Američani se loučí se sluníčkem, bazén už je takřka prázdný, obchody se plní školními potřebami a mě se chce plakat při představě, že v životě budu muset fak(t) ještě něco dělat. :/ Učit se, nebo snad dokonce pracovat? Můj dream job je tady a teď - v dešti s laptopem na klíně, pizzou zdarma pro plavčíky a sem tam nějaké to kafe se zmrzlinou od potenciálních nápadníků.

Free pizza for lifeguards!

Americkým studentům končí prázdniny a mě opouští moje nejlepší americká kamarádka Haley. Nedokážu si představit lepší americkou kolegyni než právě jí. Její čistě sexuální vztah s naším supervisorem Shawnem zapříčinil, že na nás Shawn je mnohem hodnější než na ostatní plavčíky.

Na jiných bazénech Shawn udělá svou práci a během 10 minut je pryč. Walney Mills pool si ale užívá a my si ho užíváme s ním. :)

Ostatní američtí plavčíci se chovají většinou k českým lifeguardům povýšeně. Mzda, kterou my bychom nikdy u nás nedostali, je ve Virginii minimální a většina mladých Američanů nemá za potřebí cokoli v práci za tyhle peníze dělat. 

Moje Haley je ale jiná. Nikdy jí nedělalo problém vzít koště do ruky a nikdy mi jediným slovem nenaznačila (Bůh ví jestli jsem jí rozuměla), že jsem něco míň než ona. Naopak. Haley mě nadšeně brala na párty s jejími přáteli, z práce mě vozila autem domů, seznámila mě s její maminkou Kathrin a ta nám čas od času objednala pizzu, poslala mi do práce banánovou bábovku a celkově jsem měla vždy vedle Haley pocit, že mě má ráda nejen ona sama, ale i její přátelé.

Až se vrátím do USA a ať je to kdykoli a za jakýmkoli účelem, chci jí vidět! Ve skutečnosti jsem asi změnila orientaci a do Haley se zamilovala, ale přes cit prostě nejede vlak.

American smile!

Haley odjíždí a druhou plavčici Míšu mi přesunují na jiný bazén, protože dva lifeguardi už jsou vzhledem k malé návštěvnosti moc. Konečně začali Američani uvažovat trošku ekonomicky.

Můj kariérní růst na sebe nenechává dlouho čekat a stává se ze mě manažerka bazénu, na kterém manažeruji sice jen sama sobě, ale o důležitosti mého nového postavení není pochyb.

Ještě před úplným odloučením jsem s Míšou objevila super věc jak nedělat „absolutně nic“ v jobu, kde je „normální nic“ v popisu práce. Pokud je bazén znečištěný čímkoli organickým natolik, že není možné, aby v něm byli lidi, je nutné bazén uzavřít. 

A tak nám náš poslední společný den s Míšou v práci děti zvracely do bazénu pravidelně ve dvouhodinových intervalech. Prostě bad day.

Dream lifeguard team!

Občas zajdem za písničkou.