Eliščina podkova

7.9. sobota

Motel na konci světa, ve kterém jsme strávili dnešní noc má nadmíru dobrou WiFi a po Las Vegas, kde byl internet placený, se konečně můžeme spojit s domovem. A co Vám říkáme? Že se máme tak tisíckrát lépe než vy! :))) Stýskaná už se sice blíží hraničnímu stupni deset, ale čím déle jsme pryč, tím více nám svět přijde strašně malý, už jen pár dnů...

Dvě manželské postele jsme rozdělili na holčičí a klučičí s tím, že jemné květinky to zvládnou ve třech, ale muskulantním mužům se ramena vedle sebe nevejdou. Romantiku si dělá jen Marek s Pavlem, zatímco Robo se mazlí se svou novou oranžovou samonafukovací karimatkou na zemi!

Na snídani mají nárok jen 4 osoby, stejně jako na nocleh. S Míšou tedy jdeme snídat první a postupně se v malé recepční kuchyňce vystřídáme všichni. S plnými bříšky a kapsami instantních ovesných kaší, mističek, ve kterých si kaši hodláme připravovat a lžic odjíždíme z města Page.
Já tyhle krádeže fakt nemám ráda, odmítám to dělat a cítím se nadmíru trapně. Na druhou stránku jsem holt poddajná holka a nechám se strhnnout špatnou partou -  je jen otázkou času, kdy začnu fetovat...

K prvnímu z našich dnešních cílů, Antilope Canyonu, přijíždíme na náš vkus nebývale brzy. Desátá ranní je časná i pro obsluhu, která nám sděluje, že první shuttle, který nás do Canynonu doveze vyjíždí až za hodinu. Fajn, tak to jsme mohli ještě ládovat "chleby" s pomerančovým džemem.
Čas vyplníme cestou k nedalekému vysychajícímu jezeru uprostřed arizonské pouště. Krása!

V 11 se vracíme abychom vystáli frontu na prakovišti odkud odjíždí shuttle do canyonu. Po dvacetiminutovém čekání se ale dozvídáme, že přednost mají lidé s rezervací (to jako jde?) a naše permamentka do Národních parků USA zde neplatí, protože se nejedná o národní park, nýbrž o park státní, Arizonský.
48 babek za pár selfíček, sic v nádherném canyonu, se nám dávat nechce a tak vzdáváme naše dopolední snažení a vyrážíme za Koňskou podkovou.

Horseshoe bend je od parkoviště vzdálený něco málo přes míly a skrz rozpálený pouštní písek je pěší cesta k němu náročnější než se zdá na první pohled. Zastávky u kaktusů a fotky se vzdáleným zázrakem přírody nám cestu ještě prodlužují, ale výsledné první shlédnutí dolů nám podlamuje kolena.

Jestli jsem tvrdila, že je Grand Canyon parádní bomba, tak co je potom tohle?
Bezeslovní unešené pohledy rázem střídá skotačení s foťákem, na který stejně nelze tuhle jen ve snech představitelnou nádheru pochytit. Nevěřím, že může přijít ještě něco krásnějšího. Vlastně nevěřím, že na světě něco krásnějšího existuje.
Jediné, co mě dokáže vyvést z míry jsou Robovi poznámky o tom, že nějaký Bulharský (možná Rumunský) jezera byly hezčí. WTF? Robo, máš sakra voči?!

Jakmile se dofotí ukrajinské kolegyně na kameni s perfektním výhledem, vystřídáme jejich pozičky my. Tisíc fotek sem, dva tisíce tam, s tebou a bez tebe, s vámi a bez vás až mě napadá, že vlastně poslední super výskokovou fotku mám z Washingotnu, kde jsem byla před třemi měsíci.
S úsměvem vzpomínám na své první dojmy z pravé Ameriky a vlastně mě mrzí, že už jsem poloviční Američanka a kecičky o hlavním městě Spojených států už mě nerozházej.
Inu, Pavle, foť. 1..2..3..akce! Stejně neumí fotit, tak ať to mám radši dvakrát. 

1..2..3..akce! Robovi oči v sloup a smích protivných Ukrajinek mi v uších zní ještě teď. Osud mojí baleríny z Time Square není na jiném kontinentě, ale na 2 300 mil vzdáleném dně Koňské podkovy.

Střídání jedné boty na dvou nohách sice způsobí dočasné ulevení noze jedné, nicméně ta druhá už se zase vaří v rudém písku. Pokud v životě přeju něco svým nepřátelům, tak je to jít na boso cestu z Horseshoe bendu k parkovišti.

Po pár hodinách další zastávka - Zion National Park.
Z Arizony se přesouváme do Utahu a hory, které se před námi tyčí jsou o malinko vyšší než ty mě dobře známe, šumavské.
Krása, paráda, mistr bombastik, ale moje hladina vnímání už je dneska přesáhnutá podkovou a tak mě nějaké velehory nedostanou. I když, možná dostanou, co mám dělat, když je to všechno tak úžasné?

Zdarma zde jezdí shuttle, který projíždí nejzajímavějšími místy celého parku. Neváháme a samozřejmě se necháváme místními povozit po krásách utahské nádhery.
Nepopsatelné výhledy, procházka k vodopádové stěně a nakradené tuny kaktusů, které chutnají jako granátové jablko s ananesem a banánem) nás neunavují, ale naopak nabíjí energií.

Až se vrátím do Zionu, chci mít alespoň týden abych mohla z parku dostat všechno, co nabízí. Jedno odpoledne je jako drobek z velké Milky. 

Se zapadajícím sluncem odjíždíme do třetího státu, který během dneška navštíme, Nevady. Opět Las Vegas! Motel, který máme rezervovaný pro dnešní noc je téměř v centru a po odemčení dveří pokoje, ve kterém sedí vyděšená černoška, se usidlujeme do pokoje nového. Tedy jen část naší výpravy, sourozenecká dvojka měla pokoj separé. :) Další noc strávená vedle Míši - jak se to říká, žij s člověkem a časem se do něj zamiluješ? Přesně to pociťuju noc co noc vedle své bazénové kolegyně. 

Last night in Las Vegas a my jsme po celém dni utahaní jako koťata. Zapínám laptop a na Facebooku na mě křičí Tomíkům status - V casinu MGM - Las Vegas. Neváhám ani minutu a už s ním domlouvám dnešní noc! Kluka, kterého jsem náhodně našla na internetu, protože letěl náhodně ve stejný den jako já, se kterým jsem náhodně celé léto bydlela, a kterého jsem si náhodně zamilovala teď náhodně potkávám v centru světové neřesti! Věděla jsem, že se v LV během svého cestování objeví, ale že se tady setkáme v jeden den? Navíc kousek od sebe? Osude, já tě zbožňuju!

Odpadlíci usnuli a tvrdé jádro - já, Robo a Marek vyrážíme do MGM za Tomem s lahví nelakoholické piňacolady naředěné vodkou, aby měla grády!
Tak ráda ho vidím, je to týden, co jsme se loučili, ale připadá mi to celá věčnost. Už tolik jsme toho oba mezitím stihli vidět a zažít. Objímám ho a mám pocit, že jsem na chviličku zpátky, doma, v Centrevillu.

Na baru rozjíždíme prvních dvanáct babek za Cubulibre a dolar za dolarem padá v ruletě a na automatech, které tady nejsou obyčejně mačkací, jak všichni znáte, ale mají na straně páku jak za časů Walkera Texas Rangera.

Zapomínám na krásnou bundu, kterou jsem před pár dny v outletu odmítla s tím, že je příliš drahá a peníze na ten super americký hadřík házím raděj do kovové bedny. Tohle je ten správnej život!
Nad ránem se vracíme domů a motelový bazén nám stále ještě nedá spát. S dalšími obyvateli motelu jsme se domluvili, že za 10 minut sraz na bazénu a mezitím, co jsem se převlékala do plavek, Marek usnul. Fajn, jdem jenom s Robem a v bazénu potkáváme ukrajinskou Natašu (protože jak jinak by se mohla jmenovat, že jo) a rojíždíme ukrajinskoruské téma, do kterého já se svou angličtinou nemůžu nic říct. Občas prohodím jen souhlasná gesta, protože Nastě i Robovi rozumím, ale když chci něco říct, tlumočí mi Robo. Překvapením pro mě je, že Nasťa o Ukrajině nemluví vůbec pěkně, naopak. Studuje v Polsku a je si dobře vědoma, že jako studentka na domácí škole, by nikdy na programu WaT nebyla. Bůh žehnej migraci! :)

Poslední see you a vyčerpaní jdeme spát!

Bez šťávy v Arizoně

6.9 pátek

Už ani nevím, jak se spí ve své vlastní posteli a matně si vzpomínám na to, jak voní moje peřiny. Moc dobře však znám ranní probouzení na druhé straně světa, kde hodinky ukazují o šest hodin méně. Čtvrtou noc v řadě se probouzím s už devítihodinovým zpožděním oproti Vám, drazí čtenáři, a moje noc v Las Vegas zdá se být poslední. Vrátím se do LA a vrátím se i sem, jen počkej pár dnů, město hazardu!

Objem našich příručních zavazadel zázračně zdvojnásobujeme nově nakoupeným oblečením a po vydatné snídani vyrážíme z druhého města našeho amérotripu vstříc rovným nekonečným silnicím.

Moc, nepředstavitelně moc bych chtěla napsat, že jsme parta snů a téměř už klepu tuhle poznámku do mého wordovského sešitu, který slouží jako podklad pro moje následné, současné psaní. Nicméně - nedokážu to.

To, že jsme si ze snídaně odnesli 5 kilo banánů a 28 muffinů by ještě moje poctivá brnířovská duše dokázala unést, ale zjištění, že je mezi námi stále opilá a teď navíc i kleptomanská Míša, která v hotelovém pokoji neodolala boxu na led (pracovně Urna), mi nedovoluje o snových evropských zákaznících amerických vykořisťovatelů napsat ani zmínku.
Urna bude sloužit jako úschovna čerstvých potravin a vůbec nám nevadí, že je uvnitř černého oválného boxu s logem hotelu větší teplo než venku. Důležité je, že Míšina trofej jede s námi a je využitá!

Na hotelovém parkovišti sedám poprvé za volant já a dokonale vycouvávám se sedmimístným autem, které jede vlastně samo a automatická převodovka s absencí spojky mi dovoluje zažít ten pocit sešlapování brzy a plynu zároveň. Velká sranda!

Hodinová cesta na přehradu Hoover Dam  utekla jako voda a my stojíme jednou nohou ve státě Nevada a druhou ve státě Arizona.

Snažíme se zjistit jak je to s posunem času a kolik že je vlastně hodin, protože všechny okolnosti naznačují tomu, že bychom měli hodinky přetočit o jednu hodinu dopředu. Nicméně na hodinách na nevadské straně ukazují ručičky stejně jako pár metrů vzdálené hodiny v Arizoně. Paradoxní je, že hodiny jsou obrovské a schvalně vystavené, protože na posun času mají upozorňovat, ale posun se alespoň tady nekoná. (Později jsme zjistili, že se používají v Arizoně snad oba časy.) Tady bych si fakt chtěla domlouvat rande.

Náš dnešní cíl ale není obrovská přehrada ležící na řece Colorado, i když nám při pohledu na ní padá brada. My chcem do Grand Canyonu!
Během čtyřhodinové cesty do prvního národního parku nás potkal déšť, který jsme už pěknou dobu neviděli. Vzduch je svěží, ale naše radost z deště už není taková, jako bývala na bazénu, který se s prvními kapkami vody vyprázdnil a my mohli vesele zažívat bazénovou anarchii. Ach, Shawne, ty kdybys věděl...

Ze čtyřicetistupňového vedra teplota klesla na dvacet a my na parkovišti převracíme auto vzhůru nohama, abychom zahřáli naše na teplo zvyklá těla oblečením ze spodu kufru.

Nohy stále od písku obouvám do tenisek, které jsem měla na sobě naposled v červenci, kdy jsem se ještě marně snažila sportem udržet svou váhu na únosné hladině.
Rozlámaní vstupujeme na první vyhlídku.

Ach ne! Chtěla jsem být tím pohledem unesená, chtěla jsem utírat slzu dojetí, ale můj vysněný canyon je celý v mlze, fouká vítr a vybil se mi foťák. Slza jako slza.

Stojíc na okraji rozjímáme jak asi Grand Canyon vypadá, mléčná pěna začíná posupně ustupovat a nahrazují jí sluneční paprsky. Během 15 minut se nám otevírá ta nekonečná propast , která pohlcuje obě paty barevné duhy. Smuteční slzu střídá slza dojetí a já vím, že ani tady nejsem naposled. Kam se hrabou všechny mrakodrapy, tohle je ta pravá americká krása!

Den se blíží ke konci a i kdybychom hrozně chtěli sejít na dno canyonu, nemáme volný den abychom náročnou trasu absolvovali, a tak mlčky sledujeme krátery canyonu z okénka auta.
Uprostřed kopce Míša zastavuje a nechápajíc proč na tak nebezpečném místě za zátočinou se chce jít podívat ke canyonu, házíme otazníky na její bedra.
"Došel benzín, debilové, já to říkala!", pronáší vesele Míša.

Slunce zapadá za obzor, kam sahá canyon a mně je tenhle došlý benzín a to, že nevím kolik je hodin úplně jedno. Jsme tady a teď. V pravé a úžasné Americe!

Ale fajn, Elo, nech těch rádoby filosofických úvah naplněných štěstím a přidej se k řešení našeho "dál nám to nejede" problému.
Vyřeším to rychle - Já stoprocentně nikam pro benzín neběžím. 
Míša: Já taky ne.
Maja: Já už vůbec ne.
Pavel: Já to říkal už při minulé benzínce.

Fajn. Pumpa je naštěstí pár stovek metrů daleko a Robo s Markem berou prázdný galon od vody a dávají si večerní výklus podél canyonu při západu slunce. Skoro závistihodné.

Po doplnění šťávy jedeme na další vyhlídku a pak k samoobslužné benzíně.

 Je tma a nám zbývá hodinová cesta do města Page, kde strávíme dnešní noc v motelovém pokoji pro 4 osoby. Pohodlí samo. 

Dolary budou, my nebudem!

4.9 čtvrtek

Za posledních pár měsíců jsem se probouzela na různých místech, která ani z části nepřipomínala mou domovinu a ani dnešek není výjimkou. Otevírám oči v Las Vegas na popud otřesně hlasitého budíka, který Míša večer poctivě nastavila, protože musíme strávit na snídani alespoň hodinu. Čecháčství stále při nás.

Moc ráda bych napsala, že jsem se vyspala do růžova, ale rozkládací gauč, který jsem sdílela s Míšou mi vyprávět o komfortní noci bohužel nedovoluje. Zbytek účastníků zájezdu měl k dispozici postel (vopravdickou!), a tak se jim logicky vstávat nechce. Alespoň stihneme sníst o dva muffiny víc!

Nakonec se zvládneme všichni nafutrovat americkou snídaní, kterou nám připravuje šéfkuchař přímo před našima očima  (miluji vás, skvostné omeletky!) a po půlhodinovém odpočinku po náročné snídani vycházíme z příjemně klimatizovaného hotelu do centra Las Vegas.

Metro.

Hrdinsky si nebereme taxík a po 10 minutách chůze zjišťujeme, že na vandr existují i vhodnější lokality než město uprostřed pouště, ale nevzdáváme se.
Patnáct minut chůze v téměř 50 stupňovém vedru je náročných stejně jako čtyřhodinová přednáška statistiky, ale přesto neumíráme a jdeme dál.

Vlastně ani nevím, co jsem od Vegas očekávala, ale stojíc v "Benátkách po americku" mi hlavou běhají všechny kýče, které jsem v životě viděla - tohle město vítězí na plné čáře!

Why lie, need beer.

Atmosféra hazardu, lehkých dam a drog je cítit z každého místa i v pravé poledne a já myslím na bazén v přízemí hotelu, do kterého skočím hned jak se vrátíme. Nejradši bych tohle naše pěší výletění po rozpáleném městě dolarů přeskočila a klidně bych si nechala nádheru v mini Eiffelovce a Soše Svobody ujít při popíjení Margharity na baru. Ale nebudu pak sedíc u brnířovského rybníka litovat? Musím vidět to šílené město, které si Gotťák vybral pro svatbu - romantika sama!

Z nabízených společnic (platba kartou samozřejmostí), travesty show, pánských striptýzů a welcome drinků zdarma pro dámy, se vybralo muzeum voskových figurín Madame Tussauds jako vhodný zážitek, který si z Vegas můžeme dovést a vyprávět o něm i babičkám.

Vzhledem k tomu, že já už jsem muzeum dvakrát navštívila v Londýně, nechávám si dolary na jiné dobrodrůžo a naší dreamgroup rozdělujeme na dvě části - Voskovce a Kolibříky. Voskovci házejí selfíčka s Pittem a Kolibříci fotí živočichy s nejrychlejším metabolismem na světě. Nádhera!

Prozvonění jako signál srazu před muzeem jsme s půlhodinovým hledáním a naháněním úspěšně zvládli a naší vycházku pouští zakončil obchod se suvenýrama alá přívěšky s Eiffelovkou, kterou domů přivezeme z Ameriky!!! Wtf??
Po 80 hodinové přednášce statistiky jdeme umřít na hotel.  

Hotelový vnitřní bazén nás osvěžil a vířivku venku na sluníčku jsme prozatím odložili. Na řadu přichází bar, který nám včera doporučil onen pravděpodobně zdrogovaný sympaťák na recepci. Kluci už v 5:30 lijou prvního Jacka s Colou a my si dáváme na čas, protože přesně tušíme jak tahle sranda akce dneska dopadne.

K drinkům  přikusujeme nachos a jedeme si jeden Sex on the beach za druhým. V půl 8 se pod vlivem dvojité dávky vodky v každém drinku vracíme na pokoj, abychom se převlékli a vyrazili do města, do kterého skutečně po hodině laxních příprav odcházíme. Tedy ne všichni - opět se rozdělujeme na dvě skupiny - Vegasani a Opilci. Vegasani objednávají taxi a jednočlenná skupina Opilců spí na pokoji. Good job, Míšo!

Protože nechceme ani tolik hrát jako tančit, recepční nám doporučuje casino MGM, ve kterém je k nalezení všechno, co evropské děti hříchu od nočního Vegas očekávají. V obrovském casinu chvilku bloudíme, ale pak konečně objevujeme taneční klub Hakassan, který chce po pánech sladkých 40 babek za vstup a po ženách "jen" polovinu.

Skupina Vegasanů se tak rozděluje na ženstvo A a mužstvo B.
Já s Majou popíjíme Mojito za 13 dolarů a po hodince strávené na baru jdeme vystát frontu do klubu. Přeplněno, elektronická hudba a já nevím, kdy naposled jsem utratila 400 Kč za horší akci. Moc si to nepřipouštíme a procházíme parketem za parketem až objevujeme jeden sál, kde se hraje hudba i s melodií - super!
Chvilku tančíme načež během 10 minut dostaneme dvě nabídky k sexu. Aha, tak takhle to tady chodí. S grácií odmítáme návrhy na prohlídky hotelových pokojů a odcházíme na předem domluvený sraz s mužstvem B. Kontrola od našich československých mužů proběhla v pořádku a my se vracíme na další hodinu do klubíku.
Spokojené a plné sebevědomí jak moc atraktivní jsme, odcházíme po tanci v přeplněném Hakassanu společně s mužstvem B, které prohrálo asi milion dolarů na automatech, domů.

5.9. pátek

Hodinová snídaně nás nemine ani dnes a naše rozmrzelé žaludky z včerejší hříšné noci spravují lívanečky s javorovým sirupem.
Marek si dokonce šel po snídani zaplavat, ale ostatní členi výpravy se jen dopotáceli do postele za odpočinkem a přípravami na nákupy. Outlet ve Vegas je našim dnešním plánem a já jsem nadšená, že nemusím trávit den venku.

Večer nás opět čekal bazén a drinky zdarma. Tentokrát jsem však zvolili opačné pořadí - drinky a pak bazén, načež jsme se učili plavat motýlka pod vodou a já jsem zvládla narazit hlavou do dna bazénu a rozseknout si ret. Hodně povedený večer. 

Do města jsme se nachystali všichni a taxík nás pak skutečně do centra všechny odvezl. V plánu byla fotnána, na kterou jsme hodinu čekali, abychom zjistili, že už dneska skončila a čekáme zbytečně.

Lhala bych, kdybych tvrdila, že je mi fajn. I v noci bylo centrum Vegas parné a po nevyspání a celém dni na nohou jsem toho měla tak akorát. Holky se ke mě přidaly a společně jako ženské křídlo jsme se vrátily na hotel.
Kluci přišli ve veselé náladě až nad ránem a jen z náznaků toho, že jezdili limuzínou po Vegas jsme usoudili, že jejich noc byla asi veselejší než ta naše. :)

Prý svobodná Amerika? Cože?

3.9. středa

Odpočinutí po hektickém včerejšku a Snickerskové zmrzlině, která nám (jen mě a Maje) o půlnoci dělala víc než příjemnou společnost, se probouzíme od rozpáleného Los Angeles.
V ceně ubytování máme snídani a tak s mírným nepochopením poznáváme, že v Californii se snídá jen káva a džus. My jsme však zvyklí na trošku vydatnější snídaně - třemi kávami a pěti džusama tak zaplňujeme žaludky a vyrážíme do centra showbusinessu. 

Bydlíme přímo na Hollywood Boulevard, takže naivně doufáme v maximálně hodinovou procházku po nedalekém chodníku slávy. Po pár minutách chůze zalézáme do jednoho z tisíce obchodů se suvenýrama, kde začínáme utrácet první dolary za neskutečné cetky, protože máme tolik peněz, že nevíme, co s nimi.

K první hvězdě na zemi tak přicházíme po už zmíněné hodině a náš časový harmonogram se začíná hroutit. Chodník, mraky lidí a hvězdy s jménem osobností. Proč z toho Amíci dělají takovou vědu nechápu.

Nicméně jsme v ELEJ - užíváme tak každou fotku s každou třetí hvězdou na chodníku a naší zábavu zastavuje až shluk lidí se žlutýma vlaječkama. Co se tady děje? No jo, Hollywood, zase nějaký nudný natáčení nebo co...

Steve Carrel, podle CSFD jeden z nejpopulárnějších herců americké komedie, natáčí reklamu přímo před našima očima společně s Melissou McCarthyovou, kterou znají v Brnířově všichni jako Sookie z Gilmorek! Potkat v tramvaji Macháčka je sice pecka, ale potkat dvě Hollywoodské hvězdy naráz? Bomba!

Zpátky jdeme po druhé straně chodníku s tím, že už nás Arnold na zemi nerozhází a do úzkých nás dostane až obchod se zavazadly, kde si s Míšou "musíme" koupit příruční kufřík. Můj růžový kufr je sice rozbitý, ale mám k němu vytvořené silné citové pouto a nechci ho vyhazovat. Když však vidím kufr s Route 66, už nemůžu couvnout. 

Mám smíšené pocity, nechám svůj kufr tisíce kilometrů od domova jen tak ležet u poplenice? Né! Já ho naplním oblečením a přivezu ho domů taky - ať to stojí co to stojí!

Oběd v Subwayi uklidňuje naše rozžhavené mozky z vedra (ne vědra, Slováci!) kolem sta stupňů, které naměřil Fahrenheit. Vyzvedáváme v motelu auto a vyrážíme do Baverly Hills za hvězdami!

Baverly Hills - místo, kde jednou budu žít se svým bohatým manžílkem a trávit dny na masážích a manikúře, projíždíme naším sedmimístným Chryslerem skoro jako místní obyvatelé ve sporťácích. Jediný rozdíl je v tom, že máme z okna vystrčené foťáky a sledujeme výletní autobus, který rozváží turisty po adresách domů Hollywoodských hvězd. Krása, až na to, že domy skutečných hvězd nejsou přes několikametrové ploty vůbec vidět. 

LA je protkané cedulema, že je 2. na světě v počtu případů Syfilis. 

Griffithova Observatoř, kterou Charlieho andílci nechali vyletět do povětří, a na kterou jsme koukali z okna motelu, se tyčí nad městem a my jí musíme vidět zblízka. Nově renovovaná Observatoř se skládá ze tří částí - planetária, muzea a dalekohledů. Já bych však přidala ještě část čtvrtou - výhled. Vidět Los Angeles z výšky v prašném horku a v dálce nápis Hollywood, to je ta pravá, americká nádhera!

Po odeslání snapíku z Observatořské WiFi se loučíme na pár dní s LA a kolem 6 večerní vyrážíme do Las Vegas! 

Bohužel stále nemáme zrcadlovku a tak sjíždíme z dálnice k Walmartu, kde ve výsledku kupujeme foťák o 150 dolarů dražší, protože už nechceme čekat na další Walmart, kde snad "náš" foťák mít budou. 

Vedle zrcadlovky však kupujeme i džus a vodku - to je vůbec poprvé, co vidím ve Walmartu prodávat tvrdý alkohol. Po celé USA dokonale fungují liquor shopy a tady je pidi liquor shop uprostřed Walmartu. Skleněná zamčená skříň nám byla odemčena zaměstnancem Walmartu, který lahev odnese přímo na pokladnu. Protože kluci už dávali v autě dohromady foťák, šly jsme na pokladnu jen my 3 jakožto představitelky evropské krásy. 

Otázka ohledně ID nás nerozhodila a tak Maja vytahuje svůj pas a čekáme na zaplacení, načež nás postarší dáma vyzve k tomu, abychom ID předložily i já s Míšou. Koukám do peněženky a marně hledám občanku - fajn, jdeme do auta pro pasy. Můj batoh s pasem je samozřejmě na dně kufru, a tak si dávám dohromady 1 a 1 a jasně mi vychází, že když se nevrátím, zůstane na pokladně jen Míša s Majou a prodat jim to přece musí, když já už tam nejsem. 

Po chvilce čekání však holky přichází s tím, že jim vodku půvabná lejdy neprodá, když nepřinesu ID já. Jít k jiné pokladně nemůžou, protože na lahev s vodkou nesmí ani sáhnout a navíc paní prodavačka řekla všem ostatním, ať nám alkohol nikdo neprodává. 

Stejně neuměj česky, občanka by mi byla k ničemu, tak to na ně zkusím s řidičákem. A to se, milý čtenáři, nediv. Že řidičák u nás funguje běžně neznamená, že funguje i v USA. Nefunguje.

Předkládám prodavačce a teď už i paní provozní a managerovi prodejně svůj řidičák vydávaný za občanku, aby si v tu ránu dáma u pokladny vymyslela, že nás bylo víc a chce ID po všech a kde teda je zbytek. Vysvětlujeme, že jsme byly skutečně jen 3 a všechny tady máme platné průkazy totožnosti s datumem narození, načež v tu pravou dobu přicházejí kluci s tím, co děláme takovou dobu ve Walmáči. Fakt díky, vypadněte, teď tady vysvětlujeme, že jsme samy. 

Po odchodu kluků paní provozní uznává, že je vše v pořádku a vodku nám bez problémů může řetězec Walmart prodat, ale manager jí zastavuje, že naše ID nejsou platná a potřebujeme americké ID. Tohle mě vážně rozesmálo a namíchlo a tak postaršímu pánovi říkám, ať si mě teď hned vezme za ženu, protože jinak nevím, jak americké ID seženu. On samozřejmě nevěděl, jak máme americké ID jako cizinci získat, ale tvrdě si stál za tím, že nám vodku neprodá. 

Tady ale vůbec nejde o pitomou vodku, ale o to, že si jako cizinec starší 21 let nemůžu koupit alkohol.

Poprvé se v USA cítím nesvobodně a diskriminovaně!

Jsem vytočená a stejná slova říkám managerovi prodejny s výhružkou, že zavolám Policii a skutečně jsem odhodlaná Policii zavolat.

Chladné chlavy holek a teď už i Roba se mnou do obhajoby našich práv nejdou a tak odcházíme, poražení, do auta. Takhle naštvaná a zklamaná jsem už dlouho nebyla. Vždyť jsme ve svobodné zemi,  kde je nějaká spravedlnost? Neměli jsme odcházet!

Pro vodku pak skočil Marek s Pavlem a bez problémů jim jí prodali. Nechápu a naštvaná na okolní svět si dávám Oreo McFlurry, které mě alespoň částečně hází do pohody a pak jdu v autě radši spát.

Do Vegas přijíždíme před půlnocí - unavení a zničení na recepci vyřizujeme naši rezervaci a kolemjdoucí pán pod vlivem všemožného se nám zmiňuje, že každý den na 3. patře (kde bydlíme) je otevřený bar a všechen alkohol je tam zdarma  od 5:30 do půl 8. Tak to bude zítra mazec! 

Sbohem Centreville, my jedeme do LA!

Tři měsíce hodně tvrdé práce za mnou  - je na čase vypnout a trošku prošustit dolary, které jsem vydělala. Cestování jsme řešili "jen tak na oko" pár večerů a já jsem strašně ráda, že to tak bylo. Jiné skupinky plánovaly svůj trip večer co večer a zapomínaly, že jim ubíhá současnost v Centrevillu. My teď máme obojí. :) 

Cestovat nás mělo jet 6 - já, Maja, Mexičan Robo, Marek, Pavel a Juri. Jurimu se však zadařilo a v posledních pracovních dnech si hodil crash na kole, takže se zlomenou klíční kostí naše dobrodružství absolvovat nemůže. :( 

Místo Juriho tak na scénu přichází vám už dobře známá moje kolegyňka Míša, která posílí dívčí křidlo. Přebookovat letenky ale nejde, a tak Juri vesele mává 350 babkám a Míša s nadšením vytahuje dolary nové. GL!

2.9. úterý

Včerejší večer byl hektický a vlastně ani nestihnul být smutný (až na neustálé objímání se). Snažili jsme se vyřešit, jak se co nejlevněji dostat ráno na letiště, až jsme nakonec o půlnoci objednali Shuttle, který nás čeká v 7:10 v našem milovaném Bent Tree apartments!

Kolem 4 ráno mě probouzí pláč Patricie (sestry od spolubydlící Péti), která ztratila telefon a za chvilku jedou na letiště. Inu převracíme, stále rozespalé, pokoj vzhůru nohama, aby pak chladnokrevně přišla Míša a mobil úplně normálně vytáhla z podpostele. :/ Díky!

Poslední dva dny jsme všichni ve stresu, nemáme čas a Paťa je navíc ještě oblbnutá časovým posunem, protože do USA přiletěla před pár dny. Je to náročné, náročné pro každého jak fyzicky, tak psychicky. Nemáme čas balit, rozloučit se s tím, co už nikdy nebude stejné, nemámě čas užít si poslední chvíle sami se sebou. Tohle léto prostě končí...

Večer jsem ještě prala poslední oblečení, které mi samozřejmě nestihnulo uschnout. Moc nechápu ten proces schnutí, když mi celé prázdniny prádlo uschnulo během dvou hodin a poslední den, kdy to oblečení potřebuju, není prádlo schopné uschnout za 7 hodin?! WTF? 

S sebou na západ si všichni bereme jen příruční zavazadlo tzn. můj růžový rozbitý kufr a velké kufry necháváme v Centrevillu, kam se téměř všichni vrací - kromě mě (a Toma). Jsem tedy domluvená s přelámaným Jurim a Vojtou, který cestovat nejede, že mi můj kufr přivezou po tripu do New Yorku, kam oni jedou na výlet a já odsud odlétám domů. Organizace zdá se být na jedničku - a to si, milý čtenáři, zapamatuj! 

Poslední objetí s Péťou, Paťou a zaprásknuté dveře. To znamená noční stěhovačku Míši s jejím americkým milencem Zachem z obýváku k nám do pokoje a za půl hodiny odjezd Tomáše s Martinou. Dneska už toho moc nepospíme. 

Snídám tedy v 5 ráno ovesnou kaši od Míši, která vstávat nemusí, ale stres a napětí prožívá s námi. Na poslední chvíli epiluju nohy a snažím se vyřešit co s mokrým oblečením, které patří do velkého kufru, jenž bude zavřený minimálně 14 dní. 

Míša je fakt dokonalá - až těch pár hadříku uschne, dá je do kufru a ten odveze klukům. Jestli jsem ti v tom stresu dostatečně nepoděkovala - děkuji teď!

Budím spícího Toma, který odjíždí až zítra a zadržuji slzy - tolik mi přirostl k srdci a už se moc těším, až se budeme vídat v Praze (pozn. kdybych tehdá věděla, že to tak vlastně nakonec nebude...).

Poslední objetí s Filipem, který v Americe zůstává se svou americkoindickou přítelkyní Paritou, se Zachem, kterému jsem stejně nikdy nerozuměla a s Míšou, která byla po celé léto naší americkou maminkou. 

S batohem na zádech, kufrem na skoro jen jednom kolečku a dekou v ruce opouštím byt, který mi byl tolik vlastním. Miluju to tady a se vzdalujícím se vchodem vím, že teď začíná něco nového - nejen nová americká kapitola, ale můj život už nikdy nebude stejný jako dřív...

Musím se zastavit v bytě u kluků, odkud ve 4 ráno vyjížděla spoluplavčinka Míša na letiště do Baltimoru, protože letí trošku jinak než my. 

Budím Vojtu s Jurim, abych jim oznámila, že kufr jim přiveze až spolubydlinka Míša a poslední "ahoj" říkám i Romanovi. 

Před 7 už jsem naklusaná na apartmánu u Maji, která po odjezdu Roba válčí v bytě jen s Markem a Pavlem. Atmosférka v jejich bytě je hustá jako vždycky a upřímně řečeno si říkám, že tenhle trip bude ještě velká sranda. Po pár výčitkách kdo co neuklidil, a kdo je jak protivný, konečně nasedá čtyřčlenné tvrdé jádro do Shuttlu a opouští naše město.

Na letiště Washington Dulles přijíždíme před 8 a v 10 nám to letí. Vzorní cestující! Check-in máme hotový z domova, zavazadla jen carry on a tak vytahujem svačinu a já si dávám slovenskou Horalku, kterou nám přivezla Paťa. Dokonalé.

Let z východu na západ trvá 5,5 hodiny a hodinky si přetáčíme o 3 hodiny, abychom do LA přiletěli ve 12:30 místního času. Jednodušší teď bude komunikace s Českem, protože devítihodinový posun nám umožní skypovat i večer. J American Airlines, se kterými letíme asi zapomíná, že lidi mají při skoro šestihodinovém letu hlad, a tak nám letušky těsně před důchodem (a to je jako co?) nabízejí pouze vodu.

Tušili jsme to už předem, protože panovaly fámy, že na vnitrostátních letech nedostaneme jídlo u žádné společnosti, fakt se nám ale nechtělo věřit, že zrovna Amíci takhle trpí hladem. Its trů!

V Los Angeles dosedáme podle plánu a ve stejný čas dosedá i Robo, který letí z Mexika. Míša přiletí až za hodinu, a tak se s Robem scházíme na Míšině příletovém terminálu.

Z čekání na Míšu začínáme být mírně nervozní ve chvíli, kdy cestující z jejího letadla vycházejí z celních kontol a Míša je stále v nedohlednu. Uběhne 30 minut a konečně se všichni setkáváme - srdceryvné přivítání a konečně může začít trip našich snů. Teda vlastně nemáme auto.

Po chvilkovém bloudění na letišti přicházíme ke stánku s názvem společnosti, kde máme auto objednané. Stánek je samozřejmě bez obsluhy, pouze s telefonním číslem. Náhle zjišťujeme, že vlastně nemáme telefon, ze kterého bychom mohli na americké číslo zavolat a tak jdeme hledat „jiné řešení“, načež zahlédneme, že z letiště jezdí autobus s logem společnosti a slouží přesně takovým lidem, jako jsme my.

Necháváme se dovést do půjčovny aut, kde je neuvěřitelně dlouhá fronta a nás dohání hlad. Nejlepším řešením je rozdělit se. Auto půjčujeme na Míšino jméno, protože je jí víc než 25 a vyjde to levněji. Rozdělení zní tedy jasně – muži jdou na lov masa a ženy zůstávají v jeskynní frontě.

Fronta se ale začíná zkracovat a najednou máme před sebou dvě auta, ze kterých si můžeme vybrat. Všechny tři rozumíme autům nadmíru dobře a tak volíme stříbrnou před černou a vůni před smradem. Tajně se dohodneme, že klukům o možnosti výběru auta neřekneme a bude to naše celotripové tajemství, načež kluci s plnými pusami hamburgerů vcházejí do půjčovny. Náš výběr potvrdili. Jsem říkala, že tomu rozumíme.

V devadesáti stupních ladíme klimatizaci a vyjíždíme vstříc LA. První míle vedou do Walmartu nakoupit jídlo a foťák, který si chceme jen „vypůjčit“ a po 14 dnech ho jako nespokojení zákazníci vrátit. Čecháčství v nás prostě je.

Ve Walmartu samozřejmě zrcadlovku, kterou máme vytipovanou nemají, a tak odkládáme investici a jdeme radši spotřebovávat na pláž.

Santa Monica, místo, kde se natáčela Pobřežní hlídka - 3 evropští Mitchové a 3 evropské sexy Pamely s kurzem od amerického červeného kříže vcházejí na pláž, kterou si představím, když se řekne California.

Po koupačce ve vlnách a procházce po pláži vyjíždíme unavení na hon za foťákem do dalšího Walmartu, kde ho opět nemají a pak nás čeká už jen cesta na motel. Dnes spíme v luxusu, 3 manželské postele a ubytování pro 6 lidí? 

Užíváme si prostor a víme, že bude hůř. :)