Free time po Taiwanskoamericku

Vzhledem k tomu, že mi nedáte pokoj s dotazy, co tady jíme, jsem nucená psát nudnou story o jídle. Né, že bych neměla ráda jídlo, ale jsem v Americe, ne v Taiwanu, takže tady jíme stejné věci jako doma.

Co ale doma nemáme a co jsem si v Americe zamilovala jsou cupcakes, už dříve zmíněná mandlová snickerska, cookie cake a hambáč z Wendys.

Vlastně nevím, jak to doma bez nich vydržím? :( 

Řeším však osobní problém s tofu, kterému jsem už minulý rok v Praze řekla jedno velké NE a slíbila jsem, že už ho nikdy nepozřu. Nahrazovat maso divnou proteinovou hmotou snad nemám za potřebí, ne? 

V USA je ale tahle věc, připomínající houbu na tabuli po dvou měsících používání, strašně levná a jedí to tady všichni. Inu odvážila jsem se porušit svůj slib a pozřela jsem tofu se sojovou omáčkou, vejcem a překvapivě jsem si hmotu nezamilovala. :/

Bylo mi doporučeno, že je dobré "i" s řasou. To už je ale na můj buranský život moc a tak si dál jím chleba s máslem. 

Mimochodem, jedla jsem na bazénu nenakrájenou papriku a vzbudila jsem rozruch tím, že jí jím jako jablko. Amíci se diví fakt všemu.

Džek frujts!

Kytička od šestileté Sarah!

23.7. středa

Jeden z plavčíků má second job v restauraci, kde nám na dnešek domluvil sejšn s grilovačkou. Tak když jsme v té Americe, ochutnáme něco taiwanského, což?

Vyrážíme ve skupině cca 15 lidí na desátou hodinu do dvěstě metrů vzdálené restaurace. Za sladkých 13 dolarů máme objednané All you can eat (Babi, můžu jíst neomezně všechno, skoro jako na Vánoce u tebe, akorát si pro to nemusím chodit na půdu a mám to rovnou v patře) s grilem uprostřed stolu, kde si grilujeme naložené maso všech druhů.

25.7. pátek

Dnes slaví narozeniny moje spolubydlící a vedleležící vegetariánská Míša (to grilované maso si opravdu užila). Fakt, že je jí 24 a místo plavčíkování by měla rodit děti přehlížím a kupujeme jí nechutný americký barevný dort plný cukru. 

Že je dort z cukru považuji za přidanou hodnotu, protože v USA je všechno dietní a light. Takhle máme naději, že náš kejk viděl někdy cukrovou řepu.

Americký kámoš nám připravuje piňa coladu v mixéru, který nám pak nechává (děkujeme) a lahodný mok do sebe lijeme neskutečným způsobem. Na jedenáctou máme objednaného řidiče, který nás zaveze za písničkou do Georgetownu. Náš řidič nemá ruku a do auta pro 6 nás sedá bez problémů 7, přičmž jeden z nás sedí na podivné židličce uprostřed. Tak to bude veselá jízda. 

Zastavujeme na "pí" někde v půli cesty, házíme fotku s krávoprasetem a po hodině cesty přijíždíme do Hollywood casina. Teď se ukáže, co je ve mě!

V obrovském několikapatrovém casinu by mělo být k nalezení všechno, co mladé evropské kočky po nocích v Améru hledají. Marně hledám bigbít ve Starci a Chodské slavnosti, přičemž narážím na živou kapelu hrající neskutečné hitovky ve stylu 80. let.

Tančíme do roztrhání těla asi půl hodiny a pak to muzikanti zabalí s tím, že všechna sranda v USA končí ve dvě ráno a teď je čas na gambling. Chceš to? Máš to mít!

S Tomem a Filipem trošku vystrašeně investujeme 25 babek do rulety, načež během tří minut nemáme ani floka. Díky za super hru! 

Ostatní házej dolary do automatů a celkem nás překvapuje, že jsme nikdo nic nevyhráli (bůh žehnej třem záporům v české větě).

Našla jsem si tady budoucího manžela, zatím jsem ho teda neviděla, ale auto dobré!

Náš profi bezruký řidič na nás čeká a okolo půl 4 odjíždíme z Hollywoodu domů. 

Další casinová zastávka za měsíc - Las Vegas! 

Příběh příběhů

18. 7. pátek

Mé letadlo přistálo v hlavním městě Spojených států před sedmi týdny. Jsem takřka v polovině svého výletu a je načase zhodnotit své dosavadní živoření v zemi všemožného.
Mám se skvěle, báječně, tloustnu a americký úsměv z mé tváře nespadl od prvního hamburgeru. Omyl - až na to tloustnutí.

O tom, jak štědří a milí lidé žijí na druhé straně velké louže už jsem toho napsala hodně a všechny Čecháčky už s tím pěkně štvu. Tak se ukaž, pravá Ameriko!

Jíme tady klasické máslo ve spreji.

Během posledních 14 dnů jsem neměla volný den, v práci jsem od rána do večera a to sebou přináší nejen dolary, ale i nezapomenutelné zážitky.

Jednoho slunečného dne si vesele provádím American PÍ (zkušený čtenář ví, nezkušený se červená a dohání své mezery v Elavzdělání) během své pauzy, zatímco Míša střeží náš pětistopý bazének. Jsem pryč 2, možná 3 minuty a vrátím se do pro mě nezvyklé situace. V bazénu se prali dvě děti a Amíci to nedávají!
Míša sledovala dva bratry, kteří se ve vodě pošťuchovali, jeden brečel, trošku se hádali, dvakrát do sebe strčili a byl bazén vzhůru nohama. Plavčíci nezvládají kritickou situaci!!!
A tak bylo více než nutné, aby zakročila návštěvnice bazénu a zavolala do našeho officu popsat onu absurdní situaci se slovy, že si nepřeje chodit na stejný bazén s nebezpečnými a agresivními dětmi a přeje si, aby jim po vzniklé události byly odebrány poolpassy. Američani zkrátka přehánějí úplně všechno.

Není divu, že musel přijít i druhý extrém, protože normálních vyrovnaných lidí je tu málo.

Další z nádherných dnů jsem zaskakovala na bazénu, který spravuje americká manažerka Annabella. Sympatická holka s chlapským hlasem, s dready na hlavě a s piercingem v pupíku a v obočí se mě zeptala po příchodu do práce na jediné.
Hulíš trávu? 
Ne.
A v tvojí zemi lidi hulí trávu? 
Je pravda, že žádná moje americká konverzace není košatá, ale tahle byla rýly striktní a rychlá.
Kolem třetí odpoledne, přijel její dealer. Belle se rozzářila očička a oznámila nám, že jde hulit a za hodinku je zpátky. To, že by měla být v práci a onu hodinku má zaplacenou asi zapomněla. Přichází po 90 minutách i s Davidem a jejich očička už nejsou nadšená a rozzářená, ale vyhulená a malinkatá. Tak už se těším až někoho budeš zachraňovat, ty kokos! 
David  je sympaťák tělem i duší a snaží se konverzovat s evropskými kočkami. Hulíš trávu? Ne. Kouříš cigarety? Ne. Piješ aspoň alkohol? Piju. Uf.
Tak jsem ráda, za supr pokec!

Sýrový popcorn na "služební cestě"  za jiným bazénem. :)

Příhoda číslo jedna

Čím delší dobu tady jsem, tím více poznávám povahy lidí a tím více si uvědomuji, že není všechno americké mým snem.
Po dlouhém přemýšlení mazajíc se stále dvacítkou na standu, jsem dospěla k závěru, že už není důvod lhát a na řadu nutně musí přijít pravda.

Ostatní přihlouplí plavčíci, kteří mi závidí, že jsem hodně dobrá a píšu blog, který stejně tajně čtou, se mi smějí, že sem píšu každou kravinu. Třeba i to, že do mého kostelového kamaráda Roba uhodil druhý týden v USA blesk. To jsem přece nepsala, doma by volali do nebe ať tu nejsou bouřky. Nehledě na to, že co je na internetech je věčné a nerada bych, aby do nebe volali i Robovi rodiče, ke kterým se dřív nebo později můj slavný blog dostane. 
Ale když to chcete, máte to mít. (Babičko, neinfarktuj, žije!) 

Při velké bouřce se vracel z práce a blesk skutečně uhodil do řidítek od jeho kola. Šlapky i rukojeti na kole jsou plastové a to mu nejspíš zachránilo život. V řidítkách měl díru, ale kolo z Walmartu se dá vyměnit, takže už si šlape na novém, které je snad bleskuvzdorné a já mu z celého srdce přeji, aby bylo. :)

Příhoda číslo dvě

Byla jsem v USA necelý týden a plná nadšení ze všeho kolem jsem čekala na své spolubydlící až se vrátí z práce. Můj bazén je nejblíž a tak bývám doma jako první. Místo nadšeného Hi, whats up?Představ si, že dneska... jsem od dveří slyšela pláč. Utíkám zjistit kdo přišel a co se stalo.

Martina hodila kolo do chodby a utíkala do koupelny, kde si opláchla studenou vodou obličej a sesunula se k zemi, kde se pláčem zajíkala. Co se stalo? Naštěstí nic. Plakala dál.
Po chvilce ale začíná vyprávět svůj příběh.

Jako normálně jela v 8 večer, ještě za světla z práce a na přechodu pro chodce jí dojíždí další cyklista, hází na sebe úsměvy přesně tak, jak je to tady běžné a na zelenou pokračují v jízdě podél dálnice. Kromě rychle projíždějících aut kolem nikdo není.
Najednou cítí plesknutí přes zadek, ale logicky jí napadá, že cyklista jedoucí za ní omylem zavadil o její bok a tak se otáčí a úsměvem mu dává najevo, že se nic nestalo. Vesele si šlape na kole dál a po chvilce cítí další plesknutí. Začíná mít strach a zrychluje. Muž za ní drží její tempo a chytá jí za batoh. Martina šlape jak nejrychleji může, ale muž jí za batoh tahá tak silně, že mu skřípají brzdy, je silnější a obě kola zastavují. Martina začíná křičet. Křičí jak nejvíc může, aby jí muž pustil, mlátí kolem sebe rukama, ale stejně jí ošklivý Hispánec zvládá osahávat.
Kolem není nikdo, jen auta, která na dálnici nemůžou zastavit. Bojuje jak jenom může, jedno auto přece jen přibržďuje a ze staženého okénka něco křičí. Martina využívá situace, kdy se útočník ohlíží za autem a rychle nasedá na kolo, sleduje jí. Rychleji v životě nejela a já jí věřím každé slovo. Pud sebezáchovy jí tlačí k rychlosti, kterou kolo tak tak zvládá, ale úspěšně mu ujíždí.
Mluví tichým usýpaným hlasem, stále je udýchaná z nejrychlejší jízdy jejího života a já se jí snažím namluvit, že jí chtěl jen okrást. Obě ale moc dobře víme, že zip na batohu otevřený nebyl a o peníze násilníkovi nešlo.
Před očima se jí promítá jeho tvář a klidný úsměv, kterým se na ní smál, když se bránila a křičela.

Když si představím, co se mohlo stát kdyby auto nepřibrzdilo, kdyby jí spadl řetěz, kdyby zakopla....

Zaplaťpánbůh, že tenhle příběh skončil dobře. Může se to stát kdekoli na světě, i v Brnířově u topolů, já vím. Strachu se ale asi v Americe nezbavíme do konce léta žádná.

Doufám, moji drazí, že mi odpustíte zpoždění, se kterým vám sděluji tyto hrůzostrašné příběhy. Teď už jsou ale pryč a vy nemusíte kupovat letenky. Strach ale mějte, to jo. Protože až vám za měsíc a půl řeknu, co se tady děje teď, tak to nedáte! :)))

Hrůza děs a běs

10.7. čtvrtek

Rodino, přátelé, kamarádi,
právě byl spuštěný centrální požární hlásič a my byli evakuováni z našeho bytu stejně jako všichni naši sousedi. S sebou mám jen počítač, pas a jsem bosa v teplácích před domem. Zřejmě shoří doklady o pojištění, smlouvy se zaměstnavatelem, letenky domů a vůbec všechno, co tady mám. Potřebuji peníze, jsem zoufalá, uplakaná a hodně vtipná.
Hlásič byl spuštěn zřejmě omylem a já si opět sedím v obýváku popíjejíc místní Arizonu a debatujíc o tom, kdy nám konečně dorazí balík z Hollisteru, který máme objednaný. Jednou mi někdo říkal, že lidský tvor potřebuje stres stejně jako ho mají zvířata v přírodě tak já jen, abyste doma nestrádali. :)

V posledních dnech jsem na bazénu od rána do večera a dokonce jsem jeden den pracovala. Přes noc byla velká bouřka a já byla nucená druhý den 4 hodiny čistit bazén a uklízet napadané listí okolo bazénu. Takže jsem se zapotila tak, že z toho teď budu muset další měsíc odpočívat na lehátku. Prostě working hard!

Hrátky s chlorem

S Haley si začínáme rozumět už i verbálně a bavím jí nejvíc svým zmatečným vyslovováním.
S Virginií a vagínou už problém nemám, ale množné číslo pro pláže a pro lehké dívky ona vyslovuje absolutně stejně. Tak jsem jí dala lekci angličtiny, aby věděla, že to nemůže flákat a musí jednoznačně rozlišovat beaches /bíčis/ a bitches /bičis/, protože já si pak myslím, že byla v bordelu a ona se přitom koupala v moři.
Taky moc nepochopila když jsem jí vyprávěla o známém americkém filmu American pie /paj/, který jsem chybně vyslovovala American /pí/ = americké čůrání. Takže kdykoli jdu na záchod volá na mě ať si užiju American pí. :/ 
Vrcholem jsou hodiny plavání, kdy pobízím pětileté děti k umírání - dying /dajing/ namísto potápění - diving /dajving/ a celkově je s američtinou velká legrace.

Čas od času mě Haley někam vyveze a před jednou školní párty mě vzala k sobě domů, protože se ještě potřebovala převléknout.
K domu na okraji lesa jsme přijeli dlouho prašnou cestou a hned u auta nás přivítala Haylenina maminka a krásný velký pes. Mezitím co se Haley fintila někde ve sklepě se mi její maminka naplno věnovala. Dostala jsem ochutnat srnčí maso, které jsem nevěděla, že je srnčí, protože jsem nerozuměla z čeho to maso je. (Že bylo srnčí jsem se dozvěděla až o pár dní později, když jsme s Haley viděli srnku a ona říkala, že jsem jedla maso z tohohle zvířete.) 
Prohlíželi jsme fotky ze svatby, fotky když byla Haley malá a hrála rugby a celkově jsem se cítila u mojí kamarádky doma hodně příjemně a vítaně.
Po pár minutách Haley zavolala ze sklepa ať přijdu, seběhla jsem tedy pár prudkých schodů do spodního podlaží, kde byla posilovna, koupelna a pokoj mladé dámy.
To, co jsem měla možnost vidět za dveřmi jejího pokoje už doufám, nikdy neuvidím. Na stupnici 1-10 dávám bordelu v pokoji sladkou 76.
Hromady oblečení se bez patnácti centimetrů dotýkaly stropu, všude se válely prázdné lahve od Pepsi, obaly od sušenek a vlastně ani nevím, jestli má v pokoji koberec, lino nebo jiný druh podlahy, protože na zem zkrátka vidět nebylo. Hodila na sebe řasenku a bez zmínky o mírném nepořádku jsme vyrazili na párty. Nejvíc mě překvapuje, že zbytek domu byl vzorně uklizený, nechápu.

Po zkušenostech z minulé párty se Haley rozhodla, že nebude pít a bude řídit. Párty je v našem městě (které podle mě nemá konec), ale pořád jsem doma, takže beze strachu vcházíme do obrovského domu ve vilové čtvrti.
Něco tak obrovského a nádherného jsem ještě neviděla. V domě byly 4 koupelny a to jsem byla jen ve sklepě a přízemí. Sklep slouží jako pártyplace s přístupem do bazénu a v prvním patře je kuchyně, obývací prostor a letní zahrada. Kolik koupelen bylo v horním patře, které asi slouží jako ložnicová část, si nedokážu představit.

Dům praskal ve švech, odhaduji přibližně 60 lidí s vyrovnanou černobílou. Potkali jsme pár kamarádů z minulé párty a tak jsme klasicky hráli hry s červenými kelímky a mírně popíjeli růžové zlo.

Kolem půl 12 najednou zhasla všechna světla a slyším jen křik "Shut up!!!" , rozvážně mě Haley chytá za ruku a do druhé ruky mi strká lahev s alkoholem. Jo aha, tak ona přijela Policie. 

Všichni bleskurychle vběhli do domu a vyčkáváme, co se bude dít. Pochopila jsem, že Policie do domu nesmí bez povolení. Vejít dovnitř smí jedině tehdy, když má podezření, že se uvnitř koná zločin v podobě užívání alkoholu nezletilými nebo v užívání drog. Policejní pes ale není dostatečně adekvátní tuto situaci vyhodnotit, takže vlastně nechápu jak se ono "podezření na drogy" prokazuje. A nebo jsem jen špatně rozuměla a celé je to jinak.
Nicméně nezletilý majitel domu křičí, že nikdo nesmí opustit dům dokud policie neodjede. Nebudu tady ale celou noc a tak s Haley vyrážíme vstříc ke dveřím vysokému typanovi vysvětlit, že nás tady nikdo nebude držet. Haley mu něco drmolí, nepila, takže se nebojí odejít a já říkám, že mi je 21, takže no problem a do prisnu půjdu kdyžtak já. Moc vtipné mu to nepřišlo, ale nakonec nás pustil. Naše další párty skončila fiaskem a úsměvem hozeným na šerifa, který po nás nechtěl ani ID.
Ach jo, vystrašení Amíci...

Colorado Rockies vs. Washington Nationals

2.7. středa

Před měsícem a jedním dnem jsem přistála na letišti v hlavním městě Spojených států amerických abych si splnila svůj dětský sen. Jsem tady!
Za 31 dní jsem měla možnost nahlédnout do místní kultury, získat nové kamarády, přiblížit se o trochu více angličtině a odlišit Virginii /vardžajna/ a vagínu /vadžajna/, což se mi ze všeho výše uvedeného hodí při komunikaci s lidmi vlastně nejvíce!

Měla jsem možnost poznat Ameriku v různých situacích a s různými lidmi, ale ještě jsem neviděla Ameriku takovou, jakou jsem si vysnila. Je na čase to změnit.

V 9:35 nasedáme do autobusu směrem k nejbližší zastávce metra, která je vzdálená cca 20 minut od Centreville. Plavčíci, kteří už na návštěvě v D.C. byli nám poradili přijít do autobusu s velkými bankovkami, protože automat na lístky peníze nevrací a řidič nás tedy pustí zadarmo. Nebyli bychom Češi (a Slováci, čti Maďaři) kdybychom to nezkusili. Samozřejmě byl náš podvod neúspěšný a tak místo cca 7 dolarů za 4 lidi platíme ve výsledku 10, protože řidič náš supertríček prokoukl.

Ke konečné oranžové trasy washingtonského metra nás autobus dováží po desáté hodině, kdy jsou jízdenky nejlevnější. Doprava v D.C je rozdělená na časová pásma, kdy se nejlevněji jezdí mimo špičku a náš výlet jsme tedy těmto pásmům přizpůsobili.

Automaty na jízdenky tady fungují na podobném principu jako v Praze, nicméně pokud si kupujete papírový lístek, platí se pokuta ve výši jednoho dolaru (za každou jízdu) a tomu se chceme vyhnout.
Od ostatních plavčíku jsme si tedy půjčili zákaznickou kartičku, na kterou nabíjíme pětidolarovky, protože jiné automat nebere. Cena jednotlivé jízdy se pak z karty odečítá při výstupu z metra v závislosti na délce ujeté trasy. Metro jezdí pod zemí jen v centru, jinak funguje jako vlak a jezdí vedle dálnice nad zemí.
Ve vagonech sice jsou digitální tabule, ale nezobrazují následující stanici a tak je celkem obtížné zjistit, kde zrovna jsme. Rozhlasové hlášení předem namluvené s luxusní výslovností jako v Praze tady taktéž nenajdeme. Čas od času něco zašumí a řidič zřejmě poví následující stanici, ne však pravidelně a ne tak, aby tomu turista rozuměl.
Pokud bych měla celkově shrnout zákaznický servis, jednoduchost, rychlost a periody mezi jednotlivými vlaky řekla bych, že je Washingtonské metro dost debilní!

Po pětadvacetiminutové jízdě vystupujeme v centru Washingtonu, které vůbec není tak velké jak jsem si představovala. V plánu máme projít všechny nejznámější místa a pravděpodobně to stihneme během dnešního dne. Muzea si necháváme na příště.
Naše kroky vedou prvně k Bílému domu, který je obklopen velkými zahradami a přes stromy a vysoké ploty nevidíme téměř nic. Toho bílého domečku v dálce bych si ani nevšimla, kdyby všude okolo nebylo tolik lidí a tolik policistů. Ameriko, zklamání číslo jedna! 

Pár metrů od Bílého domu kupuji magnetku, pohledy a utrácím svůj poslední cash, protože jsem v Americe a všude platím kartou.
Přicházíme k Washingtonovu monumentu, který moc dobře znám ze všech těch fotek, na které už pár let zasněně koukám, ale ve skutečnosti vůbec nevím, k čemu je tahle vysoká sranda dobrá.

Vytahujeme sváču na paloučku před památníkem a zjišťujeme, že památník je jednoduše jen prezidentským památníkem George Washingtona. Nuda. Ameriko, zklamání číslo dvě! 

To, co mě tady nejvíce baví jsou drobné rozdíly. To, že v obchodě jsou ceny bez daně, která je mi připočtena až při placení už jsem si zvykla, ale na to, že jsou všude barely s pitnou vodou si asi nezvyknu. Tento neskutečně luxusní servis ocení snad každý turista. Chodím si tedy s půllitrovou lahvičkou po dýsíčku a přes to mám stále přísun studené pitné vody, která je ve 40 stupních nenahraditelná.

 Odpadkových košů je všude málo, ale přesto se nikde odpadky nepovaluji. A když už se náhodou válí, tak v klecích na odpadky. Nechápu. 

Památník druhé světové války.

Po krocích Forresta Gumpa!

Hvězdná výprava.

Zamilovala jsem se do pana Lincolna.

Památník Martina Luthera Kinga.

Kousek odsud jsem viděli živého mývala!

Černoch černý tak, že není skoro vidět.

Tak jsem tady, Jaffersone!

Evropské kočky posílají pusu z Capitolu.

Hlad a puchýře na nohou nás dohání a zachraňuje nás opět Mekáč, který hledáme nekonečně dlouhou chvíli. Procházíme úřednickou čtvrtí plnou ministerstev a na přechodu pro chodce potkáváme Haley! Náhodo, ty mě bavíš!

Jsou čtyři odpoledne a zbývají dvě hodiny do baseballového zápasu, kterým náš výlet zakončíme.

Pravidla baseballu samozřejmě neznám, ale pamatuji si pravidla softballu ze sportovního kurzu na gymplu, díky kterému mám trauma ze všech míčových her a předpokládám, že velký rozdíl v pravidlech nebude.

Před zápasem jsme slyšeli státní hymnu v podání dětského sboru a přítomných 28 tisíc lidí zpívalo s ním. 

Rozdíl mezi fanděním v USA a u nás je především v tom, že lidi tady nechodí na sportovní utkání kvůli sportu. Důvodem proč jít na zápas je jídlo a povídání si s přáteli, zápas většinou slouží jako kulisa k rozhovorům a tomu odpovídá i  uvolněná atmosféra.

Přiznám se, že jsem si uťapkaná na cca 10-20 minut zdřímla a vlastně mi to vůbec nevadilo. Zápas se za tu chvilku moc neposunul a mě to skutečně pomohlo. 

Samozřejmě jsme si neodpustili sýrové hranolky a chilli hot dog, který mě probudil a zbytek zápasu jsem nadšeně sledovala. S tím, jak čas utíkal se atmosféra zlepšovala a při konečném vítězství Washingtonu nad Californií 4:3 celý stadion jásal. 

Plzeňští indiáni by si měli vzít příklad a vítězství jednotlivých zápasů slavit trošku s grácií!

Cesta na konečnou metra nám trvala hodinu s jedním přestupem a 20 minutovým čekáním. Jeli jsme zadarmo (čti načerno), protože vstupní terminály do metra nezvládaly návaly fanoušků, eskalátory přestaly jezdit a celkově jsem se těšila na nějaký teroristický útok.

Vše ale probíhalo v klidu a z konečné Vienny nám měl jet autobus ve 12:15, takže za hodinu. Začalo pršet a dolary v kapse nám naznačovaly, že bychom měli okusit americké taxi. Bylo nás 5 (na zápas dorazil ještě spolubydlící Filip), ale bulharský taxikář nás za 30 babek domů hodil.

Po cestě jsme zjistili, že ví, kde bydlíme a před měsícem vezl z letiště naše zbylé dva spolubydlící.

Osude, osude...