Očista duše ve znamení Samary

Vzhledem k tomu, že jsem v minulém příspěvku nemohla (z reálného strachu o vychýlení pravidelných srdečních rytmů mých blízkých) zveřejnit fotky z ultragigamegasuperobramericano party, dodávám je až teď. :) Připomínám jen, babi a tati, co mi píšeš výhružné e-maily, že skutečně žiju. Od párty mám ale čím dál tím častěji tiky v levém oku, tak jsem asi chytla nějakou vzácnou chorobu od zvláštních lidí z Manassas. :))

22.6 neděle

Je tu začátek nového amerického týdne, neděle, a já oblékám nejdelší kraťasy, které tady mám, sedám na vypůjčené kolo a jedu na sraz s Robem, který je pravidelným čtenářem mého blogu a já ho tímto zdravím. :)
Sraz máme už v půl 9, takže jsem si dnes přivstala i přes to, že jsem měla v plánu dospávat deficit z předešlé divoké noci.

Cesta na kole nám trvá 25 minut (z toho 10 po dálnici) a těsně před devátou vcházíme do nejkrásnějšího katolického kostela, který jsem kdy viděla. Žádní obtloustlí barokní andělíčci, depresivní obrazy utrpení, temno a zaprášené umělé květiny.
Naopak mě oslňuje velký prostor plný světla, dřeva a pozitivna. Nevím, na jakém místě jsem se kdy cítila lépe, ale snad nikde. O tom, kde se budu vdávat mám jasno! Tati, prodáme topoly, ty letenky za to stojí.

Robo je pravidelným hostem nedělní mše (Babi, mám i takové kamarády!) a říká, že v kostele bývají všechna místa obsazená. Nechce se mi věřit, že tak velký prostor se naplní při obyčejné mši, obzvlášť když vím, že kostel je tu na každém rohu.
Postupně ale mizí poslední volná místa a já jsem doslova ohromená tím, že všude kolem mě jsou mladé lidi a tolik rodin s dětmi mi nechodí ani na bazén.
Cítím se jako Alenka v říši divů (ale trošku jinak než na maturáku), všichni působí šťastně a já všem lidem tady věřím, že se na své nedělní setkání s Bohem těší. Jsem nadšená, že oni jsou nadšení. :)))

Ne úplně správně rozumím číslu stránky ve zpěvníku a tak místo 183 marně hledám slova na straně 238. Díky asistenci modlícího se kolegy však nacházím správný text, kterému alespoň z části významově rozumím.
Kázání faráře jde však úplně mimo mě, snažím se pochytit alespoň něco, a tak mi slovíčko ejmen na rtech vždy vykouzlí úsměv.
Díky své jazykové bariéře mám během mše čas utřídit si své americké myšlenky v hlavě a rozhodnout se, že pokud nebudu na kaši po párty s Amíkama, budu sem chodit pravidelně!

K přijímání si však jít netroufám, protože mám pořád v hlavě slova kdyňského faráře Kratochvíla, který nám po celou mou docházku do náboženství vždy pravil jedno moudro.
"Nechodíš-li ke zpovědi, před Bohem se styď a skloň hlavu. Nedostaneš boží tělo, nýbrž křížek na své čelo."
Jenže křížky tady asi nefrčí, hostie dostávají i malé děti a já se tedy poctivě stydím v lavici a Robo se stydí se mnou.
Během mše po kostele kolují košíky na nějakou zřejmě veřejnou sbírku, házím tedy dolar do košíku a podávám jej přes uličku kojící mamince. Není to krásné?

Opilá pozitivnem nasedám na kolo a Robo mě jede doprovodit k Walmartu, odkud už trefím domů. Po cestě ale potkávám Tomáše, pracuji dnes až od 4, a tak obracím půjčený bike a jedu s ním vstříc nákupnímu centru, kde bych si chtěla konečně koupit alespoň jedny kraťasy, které tu postrádám.
Moje nálada se však pohybuje v nadlidských sférách a tak kupuji jen borůvkový muffin, který mě zas vrací nohama na zem. :)


Během minulých dnů jsem si vyslechla, že jsem bitch a slyšela jsem i frázičky jako fucking lifeguard nebo fucking pool. Babi, do překladače to nedávej, protože to nechceš vědět, ale z pozitivna z kostela mě to trošičku probralo, uznávám.
Všechna tahle líbezná slůvka padala na má bedra hned po tom, co jsem neumožnila vstup do bazénu černošce bez poolpasu, který je ke vstupu nutný (???) a s úsměvem jí vysvětlovala, jak si ho může opatřit. Z nenadálého vulgárního křiku jsem byla v šoku, moc ráda bych se před ní ohradila, ale co na to říct?
Natož v angličtině? Chvilku jsem poslouchala křik a když jsem začínala mít reálný strach o svůj život ukázala jsem černošce na dveře a rázně na ní zakřičela GET OUT. Prostě respekt!

23.6. pondělí

Dnes jsem"konečně" zažila svou první akci, když jsem byla jako plavčík on the duty. Pozorný čtenář ví, že už tady jedna akce byla, ale nebyla jsem on the duty a s veselím okolo akce druhé to nemá nic společného. Bohužel.
Zažila jsem už i pár akciček, kdy jsem podala zraněnému náplast, ale ještě jsem jí ani jednou nenalepila a to i přes to, že vím, že všichni tady mají AIDS a musím použít gumové rukavice. :))

Moje druhá a zároveň první akce však byla o něco zábavnější než srandičky s náplastí. Těsně před zavíračkou se mi pozvracela malá asijská holčička na kraj bazénu. Její pohotový bratr to hned začal čistit pomocí vstřiků vody z vodní pistole a směrem DO bazénu tuto paseku uklízel. Děkuji.

Na kurzu od amerického červeného kříže nám bylo řečeno, že když nevíš, používej chlor. Já ale věděla a začala jsem uklízet nadělení na kraji bazénu klasicky po brnířovsku.
Chemie mě však vždy fascinovala, a tak si nemůžu odpustit chemickou reakci. Chloru mám v pumproomu hektogalony a navíc - určitě v té "loužičce" je žloutenka a aids.
Pár kapek, nebo spíš KAPEK, jsem nalila na infikované místo a všechny nemoci jsou rázem pryč, k mému udivení bez ohňostrojů a fanfár. Good job.

26.6 čtvrtek

Na dnešní desátou hodinu ranní mám domluvenou svou první hodinu plavání, kde vystupuji v roli učitelky.
Rodiče se tady obecně málo koupají a plavat neumí. Dokonce mi chodí na bazén maminka, která má své dítě na provázku přivázané za kruh a vozí ho tak po okraji bazénu, aby do vody nemusela.
Takže ve výsledku mám pochopení pro to, když si rodiče platí babysitting ve vodě od plavčíků, jen bychom tomu nemuseli říkat hodiny plavání.

 Za 45 minut si účtuji lidových 15$ (302,2 Kč dle aktuálního kurzu 20,1470 - pro ekonomy) a to jsem skutečně levná. Ostatní plavčíci na jiných bazénech si říkají 20$ a v třicet minut vzdáleném D.C. se cena za 45 minut pohybuje okolo 60$ (1208 Kč). Takže mi tady Amíci asi utrhají ruce.

Mojí první žačkou je osmiletá muslimská dívka, která umí plavat(???). Kromě pár technických poznámek (čti ukázek) a ostřejších loktů při crawl-stroku jí vlastně nemám co učit. Šipku ale skákat neumí, obohacuji jí tak alespoň o tu a dáváme si závody v plavání. Uznávám, že jsou to moje nejlépe a nejjednodušeji vydělané tři stovky v životě.
Jediným a možná se časem ukáže, že největším problémem je, že se holčička jmenuje SAMARA! Zažila jsem už hodně, Adolfa, Zuzanu, Sašu, Ingrid, ale Samaru? To fakt ještě ne. Tak doufám, že se mi o tobě, tmavovlasá holčiko, bude zdát!

Ztracená

20.6 pátek

Páteční zapadající slunce mi dává jasně najevo, že stačí už jen zkontrolovat chlor, pH, zamknout a jít domů. Unavená z nic nedělání poslouchám vyprávění Haley. Na Američanech je skvělé to, že nikdy nemlčí. Jsou strašně družní a stále si chtějí povídat. :)

Takže jsem se dneska dozvěděla, že Haley randí s naším supervisorem Shawnem, který je o 7 let starší než ona. Silně jí ho doporučuji, u šestadvacetiletého typana už je šance, že možná bude vědět, co chce, nebo minimálně to bude vědět líp než ona. 
Haley se mnou ale názor nesdílí a se Shawnem byla v kině jen proto, že jí zaplatil ticket. Příští týden jdou zas na golf, kde je drahé půjčení vybavení a to se Haley hodí do krámu. Takže já mám kámošku zlatokopku.

Je pátek, je jasné, že Haley doma na zadku sedět nebude. Stále mluví o velkých plavčických párty u nás na apartmánech a samozřejmě se mě ptá jestli se dneska něco děje. Neděje.

Obratem mi odpovídá, že je dneska poolparty a jestli mám v práci i jiné oblečení než uniformu. To mám, ale fakt nechci jít po 9 hodinách v práci olepená od krému rovnou na párty k BAZÉNU! 
Diplomaticky (s mojí angličtinou špatně významově) odmítám, protože nemám oblečení, potřebovala bych ještě domů a celkově se mi nechce na párty s Amíkama, které neznám a nebudu jim rozumět.

Po chvíli dorazí naše kámoška Amanda, se kterou jsem během posledních dní byla několikrát kupovat alkohol, protože jí ještě není 21. Už se těším do pořádného amerického vězení! 
Vždycky pro mě přijede autem, vypráví mi o svém neschopném příteli, kterého živí, dá mi dvacet babek, já koupím pití za 15 a zbytek je můj "tip". Ze začátku jsem si ho od ní nechtěla vzít, ale ona mi řekla, že lidi nad 21 nemají v USA summerjob, ale kupují mladistvým alkohol a tím si vydělávají. Dost silně začínám uvažovat o seknutí s guardováním.

Amanda mi říká, ať určitě večer na poolparty jdu, že to bude velká legrace a hlavně - american boys! Tak když tam budou american boys, tak to hned mění situaci, že jo!

Holky jsou rozjeté a nevím, jestli skutečně mám jít do šumu s dívkami, které jsou díky zákazu pití alkoholu na stejné úrovni a stejně rozdováděné jako jsem byla já v 16, když jsem na tajňačku pila v Brnířově za potokem pivo. :/
Přijela jsem se ale do USA naučit anglicky a vlastně se i bavit. Proč tedy nezkusit nějakou pravou americkou párty se Stifmajstrem? Haley, jdu s tebou!

"Ukecala" jsem Haley, že se ještě potřebuji převléct a tak mě veze domů. Za 15 minut musím být ready for party a Haley mě zase vyzvedne. Do kabelky házím vodku s příchutí pink lemond, kterou mi doporučila Amanda, na oči házím slovenskou špirálu a jedem na párty, nakonec bez Amandy.

Cesta se mi zdá až podezřele známá a krátká. Poolparty je u nás na bazénu, aha. Tak tomu jsem předtím asi nerozuměla.
Jsem trošku zklamaná, chtěla jsem poznat nová místa, ale zase mám jistotu, že trefím domů. Nikdo tu ještě není, mícháme tedy vodku s džusem a v zaparkovaném autě rozjíždíme párty ve dvou.

Po půl hodině přijíždí auto s kamarády, kteří se ale nechtějí koupat v bazénu - prý je to moc nudné a pojedeme k řece. Tak přece jen poznám nová místa. Přesedáme do auta stejného jako má Simir v Kobře 11 a vyrážíme do Manassas, města vzdáleného 20 minut po dálnici.
V autě nerozumím skoro nikomu, zvykla jsem si na Haleyninu angličtinu a rozumím jí ze všech nejvíc.

Překvapením je pro mě slovo fuck. Samozřejmě znám jeho význam, ale byla jsem na tom, že je hodně vulgární. Asi není -  Amíci ho používají stejně jako my naše české tyvole nebo slovenské ty kokos. Takže zavřete fucking window, jedeme do fucking Manassas a asi bude fucking pršet.

Přijíždíme k opuštěnému domu na pláži u řeky, ze kterého už z dálky slyšíme hluk. Dům je přeplněný lidmi a já marně hledám Stiflera. Samozřejmě fucking prší a z koupání nic nebude. 

Hrajeme beerpong a já si dávám sakra majzla na to, abych se dnes neopila, marihuanu samozřejmě odmítám.
Jsem ve městě, které nevím ani jakým směrem je. V domě, kde nikdo nemluví česky, znám jen opilou Haley, je tu halda černochů a mám vybitý mobil.

Kdyby to věděl táta, asi by mě na dálku proplesknul - a já bych zasloužila! Na to, že babi by volala FBI, radši ani nemyslím.

Tisknu k sobě kabelku s občankou a kartičkou s pojištěním od vízového sponzora (Tati, babi, ještě ve mě trošku zodpovědnosti zbylo) a uklidňuje mě jen vědomí, že u sebe mám dost peněz na to, abych si kdyžtak zaplatila taxíka domů, adresu už si pamatuji.

Konverzace pluje jako člun a já se učím nová slovíčka. Pravda, že si dovedu představit i slova, která by mi byla v běžném životě užitečnější než slangové výrazy pro hodně hnusného zarostlého a smradlavého chlapa, ale i tak se cítím obohacená!

Naopak já nabízím novým kamarádům slovní zásobu v podobě překladu sprostých anglických slovíček do češtiny. Víc než šlapka a prdel baví Amíky už jen "Eliška". Do teď nechápu, proč to nikdo neumí vyslovit a už se těším až svému synovi dám jméno Řehoř, aby se taky na párty u řeky pobavil. 

Snažím se držet při Haley, ale v tom množství lidí to prostě nejde. Sleduji tedy alespoň našeho řidiče, který poctivě pije jen Colu a dokud vím, že neodjel, jsem klidná.
Mezitím, co byla Haley ztracená jsem "pokecala" se spoustou lidí a vlastně o ničem. Dozvěděla jsem se ale celkem podstatnou věc. Při výslovnosti je velký rozdíl mezi slovem negr a nega. Za negRa prý dostanu přes hubu, ale nega je v pohodě. Užitečné.

Když nacházím Haley, je na šrot. Ne, že bych neznala lepší výrazy pro společensky unavenou mladou dámu, ale v takovém stavu Haley rozhodně nebyla. Byla ráda, že stojí na nohou a plakala. Nerozuměla jsem proč a tak jsem jí jen uklidňovala, že to bude dobré a odvedla jí do auta, kde během minuty usnula.

Hlavou se mi honí hororové scénáře z mnou dobře známých amerických filmů, vidím znásilněné mladé holky na párty a doufám, že se Haley nestala obětí zločinu. Přestávám se cítit ve společnosti opilých lidí a hlavně s Haley v "bezvědomí" dobře a chci jet domů. 

Kdyby to věděl táta, zabije mě. Babička už by ležela s kapačkou a děda by sháněl kupce na otvíráky. 

Přicházím za řidičem auta, který nás přivezl a prosím ho, aby mě s Haley odvezl domů. Prý je ještě brzo a párty se teprve rozjíždí. Hm, ale Haley už je přejetá. 
Opakovaně ho prosím o to, aby nás zavezl domů, nabízím mu peníze, ale on je nechce a s ledovým klidem mi oznamuje, že pojedeme nejdřív za hodinu. Dožaduji se alespoň čísla na taxi a chci půjčit mobil, když ten můj je vybitý. Ale pak mi dochází, že nevím, kde jsem.

Táta už volá Interpol a babi vytahuje kapačku z ruky! 

Zoufalá rázně vysvětluji vysokému tlustému černému Amíkovi, že chci jet teď a nezajímá mě žádná jeho párty, a že je Haley mrtvá.
Mrtvá? Cože?
Jo, mrtvá, fucking mrtvá!
Konečně mu dochází, že by se se mnou měl jít alespoň podívat do auta, ze kterého už ho ale nepustím a vysloveně ho nutím nastartovat a odvést nás domů. Haley střídavě pláče a zvrací a řidič začíná chápat, že můj nápad jet domů není úplně od věci.

Naviguji řidiče až těsně před můj vchod a společně taháme bosou Haley k nám do bytu. Loučím se, moc děkuji za odvoz až domů a zjišťuji, že u nás nejde elektrika. No, jasně, v Améru pršelo a teď nic nefunguje.
Moji spolubydlící si dělají párty po tmě a vysloveně se baví pohledem na mě a na uřvanou Haley. Pokládám jí do své postele a ona pořád opakuje, že musí zavolat domů. Rozumím, ale Haley nemá boty, natož aby měla mobil a já ho mám vybitý.
Seženu tedy mobil od někoho ze spolubydlících, píšu smsku - Mami, jsem OK, spím u kamarádky, přijdu ráno - a Haley mi není schopná vykoktat telefonní číslo. Fajn, tak na tebe kašlu a jdu taky spát.

Kolem 6 mě budí Haley, že si půjčí boty a půjde domů. Nemá kabelku s iphonem, peněženkou, klíčema od auta, od bytu, od bazénu a štráduje si to 4 míle pěšky domů. To budou mít asi radost.

Pracujeme dnes společně od 11, jsme nevyspalé, unavené a naštěstí prší. Půl dne prospíme a na spravení nálady si chceme objednat alespoň pizzu. Bez telefonního čísla, které má ona ve ztraceném iphonu to ale půjde těžko. Voláme Shawnovi z bazénového telefonu, aby nám nadiktoval číslo a my se konečně mohli zakousnout do sýrové pizzy, cookies caku a zklidnit žaludky Colou! Teda vlastně Pepsi, tu pijou ti praví Američani!

Úředníček

Nebudu Vám lhát, v Americe je nám prostě skvěle. Když nemáme co dělat, v jednu ráno se sebereme a jdeme na palačinky a burgery, dolary rozhazujeme a je nám báječně.

A teď zpátky nohama na zem.

18.6 středa

Opět nudná celodenní směna s Míšou a hodinovým breakem , kdy buď plavu, nebo spím. Vedro na padnutí a pH v dětském bazénku hoří červeně. Robím vacuuming a jako assistant manager přenechávám starost o pH na Míše, protože jí důvěřuji. Ale prostě obyčejný plavčík, jestli mi rozumíte. :D

Zásada, kterou pH snižujeme je strašně agresivní a je velmi těžké odhadnout kolik jí do bazénu nalít. Do velkého lijeme na dně kýble, ale do dětského se jedná o deci, možná o dvě, je těžké odhadnout přesné množství. Velmi snadno tak jde bazén odkyselit a naopak přezásadovat, což se nám dnes daří a žlutá barva svítí na indikátoru tolik, že nám na ní ani stupnice nestačí.

Pí ejdž můžeme opět zvýšit pomocí sody ash (test pooloperatora, jen 10 chyb!!!), kterou ale na bazénu nemáme a tak se shodujeme, že volat Shawnovi ani jedna nechceme a počkáme až sám přijede. Lidi naštěstí moc nechodí a když náhodou někdo přijde, tak nám strach z rozežraných dětských pokožek nedovoluje babypool běžně provozovat.

Okolo 3 přichází vysoký a celkem pohledný mladý muž, kterých je tu opravdu málo. Sama se divím, že to není cizinec, ale čistokrevný Amík. Z tašky vytahuje asi milion papírů - I dont understand, říkám svou klasickou úvodní větičku, ve které je cítit můj britský přízvuk a jako bonus přihazuji americký úsměv.
Tak fajn, hihňáme se na sebe a já pořád nevím, co chce. Míša opět se štěstím sedí na standu a naší debaty se neúčastní, vlastně vůbec neví, že nějaká probíhá.

Jo aha, on přišel na kontrolu. Začínám chápat o co mladému muži jde, když po mě chce mou pooloperatorskou licenci. Hlavou mi problikává sluníčková barva na pH indikátoru, kterou vím, že objeví, ale jsem v klidu.
Během kontroly koupelen, resuscitačního vybavení, telefonu, čistoty filtrů a správností údajů v papírech spolu konverzujeme na vysoké úrovni. Jeho angličtina byla čistá, mluvil bez slangu a snažil se mluvit jednoduše, najednou jsem mu rozuměla téměř všechno a občas jsem řekla i nějakou větu. Troufnu si tvrdit, že můj nejlepší životní výkon! 

Společně se smějeme veverkám a dalším rozdílům mezi Českem a Viriginií, o kterých mu "vyprávím" a on kontroluje zásoby chloru a čistotu v pumproomu.
Je to tady - Eliško, udělej mi test chloru a pH. Suverénně obarvuji vodu z mainpoolu ve zkumavkách a on si zapisuje učebnicové hodnoty. Na řadu přichází babypool a žlutá barva vody se nečekaně neshoduje se správnou oranžovou. :/

Můj americký kámoš začíná dost zvláštně koukat a už se tolik na holku z Evropy nesměje. Říká, ať to vyřeším nebo že mi zavře bazén a dostanu pokutu. Rozumím mu, ale poprvé v životě hraju, že nerozumím a doufám, že mávne rukou a nebo to vyřeší za mě.
Vím, že potřebuji sodu ash, ale já jí nemám. Moje I dont know ho ale neomráčí a trvá si na svém. Vysvětluje mi to tak, že by to pochopil už i hluchý a já tedy přiznávám, že sodu ash nemám, že jí má můj supervisor. "Ok, you call him."

Fajn, takže já mám teď volat Shawnovi, ale jak v telefonu můžu používat ruce a nohy?!!!

Můj telefonní rozhovor je šílený.
Ahoj Shawne, tady Eliška, potřebuji pomoc. Přijeď. Je tady muž a potřebuji sodu ash.

Amík, který slyšel co do telefonu plácám se začal smát, telefon mi radši vzal a Sahwnovi situaci vylíčil sám. Přijede.
Čekání na supervisora je nekonečné, konverzujeme a moje omezená slovní zásoba začíná docházet. Připadám si, jako bych byla na bazénu sama. Míša se vůbec nemá k tomu mi jakkoli pomoct nebo poradit a nehybně sedí na standu.

Ptám se jestli mám velký problém, když mám nízké pH, na což mi bylo řečeno, že ano, ale že když to dáme do pořádku, bude to OK. Tak tedy OK.

Rozčílený Shawn přichází celkem rázným krokem a je vidět, že není úplně happy. Ani mě nepozdraví a omlouvá se muži s jmenovkou na prsou. Do bazénu sype sodu ash a já kontroluji pH.
Fajn Shawne, ale teď je to zas vysoké, takže budeme zásadovat. Trošku zákeřně mám radost, že ani Shawn neodhadl množství.
Hodnoty sedí, Míša na standu taky, muži si povídají a já netuším o čem. Pak se se mnou americký krasavec loučí, podepisuji mu něco, co nevím co je a odchází.

Je vidět, že Shawnovi spadl kámen ze srdce. Chvilku byl ostrý a vynadal nám, že příště mu musíme hned zavolat, aby sodu ash přivezl.
Říkám mu, že je sice fajn, že mu mám volat, ale když nemluvím anglicky, tak to dost dobře nejde. Už se zase směje a říká jeho typické "Stačí když zavoláš HELP a já přijedu."
Ze zbytku toho co mi vypráví chápu, že Amík z úřadu byl hodný a nezapsal původní hodnotu do záznamového archu a dělal jako by hodnoty seděly. Jinak by dostal zaměstnavatel velkou pokutu.

Tak to má Shawn štěstí, že jsem tak krásná, sympatická a s dokonalou angličtinou, že můj šarm pana úředníka oslnil a na nízké pH zapomněl. :)

Akce bez akce.

16.6 pondělí

Klasická pondělní celodenní šichtička s Míšou, Shawn má day off a tak místo vacuumingu házíme opalovačku už od rána, dneska nám vynadat nepřijede. Lidi začínají chodit až kolem 4 a den je stejný jako každý jiný.

Přichází i moje už známá čtyřicetiletá kámoška Mercedes (jméno, ne auto) s dvouletým synem Lucasem a kámoškou s malou holčičkou. Odkud jsem jsme se bavili už dřív, ale dnes se ptá podruhé. S úsměvem odpovídám from Czech republik. Kámoška od Mercedes se začíná smát a spouští na mě Já som Slovenka. 

Né, že bych neslyšela Slovenštinu doma pořád, ale na bazénu se mi to ještě nestalo a tak mám radost, že si popovídám s někým, kdo tady žije a budu mu konečně rozumět.

Míša sedí na standu a já se opaluji s Ivanou vedle. Jsem absolutně nadšená z toho, co nám vypráví.
V roce 2003 přijela dělat do USA plavčíka jako my, dřív to ale nebylo tak dokonale organizované jako dnes, neuměla anglicky a kurz od červeného kříže dělala až v Americe a to měsíc a půl. Opakovaně sem jezdila každé léto, po studiích tu zůstala a pracovala v kanceláři podobné té, jako zaměstnává mě.
Vdala se za bratra od Mercedes, se kterým má 4 letou dceru Danielku. Tato nádherná holčička vůbec nevypadá slovansky a jak sama Ivana říkala, Dany je Američanka. "Narodila se tu a já z ní Slovenku neudělám." Její manžel je z latinské Ameriky, mluví na dcerku Španělsky a když Danielka mluví, krásně míchá všechny 3 jazyky dohromady, Ivaně ale jinak, než slovensky maminko neřekne. :)

Najednou slyším strašný křik, rychle očima těkám po bazénu, co se děje. Všude jsou lidi a nevidím nic zvláštního, jen hrozný křik a hluk. Zatají se mi dech.
Mám pauzu, vůbec jsem nesledovala bazén a Míša i když byla na standu, tak vlastně taky ne, povídali jsme si s Ivanou.

Vidím Mercedes, jak s jejím hodně špatným plaveckým stylem vysloveně letí napříč přes bazén, ale proč? Já fakt nic nevidím! Do prdele! Na dně bazénu se topí její dvouletý Lucas!

Jsem v šoku, než mi dojde, co se děje, co mám teď dělat, a že vlastně má něco dělat Míša, dítě je venku. Pláče, zaplaťpánbůh, pod vodou nebyl dlouho, vodu vykašlal a uražený si sedl na lehátko. Tak obrovský kámen ze srdce mi nespadl snad nikdy.
Mercedes vysílená lehá na kraj bazénu a vzpamatovává se z toho, že se topil její syn mezitím, co dvě plavčice vykládají s její švagrovou.

Fajn, tak dítě žije, teď přijde na řadu problém v podobě rozčílené matky.
Sama sobě namlouvám, že to nebyla moje chyba, já měla pauzu, vůbec jsem u bazénu být nemusela. Ale na druhou stránku vím, že být v pozici rodiče, tak poslední, co by mě zajímalo by bylo to, jestli plavčík měl nebo neměl pauzu. Jednou seděl u bazénu a měl moje dítě zachránit on, ne já, obézní matka, co neumí plavat.

Mercedes je ale v klidu, jsem až překvapená tím, že se na mě usmívá a říká, že je to velké štěstí.
Celý bazén se vrací zpátky do zaběhnutých kolejí, vzduchem lítají míče a Ivana se nadechne a pokračuje ve vyprávění. Chvíli jí ani nevnímám a vzpamatovávám se z toho, co všechno se vlastně mohlo stát. Bože, děkuji!

Ivana nám dala na sebe kontakt, poradila plno užitečných věcích a hlavně ukázala obchod, kde koupíme český chleba! Děkujeme!

First party

14.6 sobota

Plavčíci v Americe prý hodně pijou, říkal to Shawn i Haley. Babičko, tatínku není to pravda a první odstavce můžete vynechat...

Spolubydlící Filip má dnes narozeniny a včera jsme mu koupili cheesecake, že bude mít super velké překvápko. On je totiž přesně ten typ, který miluje dorty a ocení je mnohem víc než pivo. :/

Dnes jsem na bazénu do 8 a s Haley. Pokaždé když pracuji s ní nabídne mi, že mě odveze domů. Při dnešní obvyklé otázce jsem jí ale poděkovala a řekla, že ještě musím zajet nakoupit, takže pojedu na koloběžce. Haley je ale very kudy a hodí mě až k shopping centeru. Po cestě mi pouští nesmyslné house hudby a tvrdí mi, že tohle pouštějí čeští plavčíci na párty, kde fetujou.
Snažím se jí vysvětlit, že to vůbec není pravda, ale nejspíš pochopila, že sice fetujeme, ale pouštíme si k tomu jinou hudbu. :/ Stále se mě ptá, jestli dneska bude párty a že to bude velké, že Shawn říkal...ale já fakt o ničem nevím, jen že má Filip narozeniny, ale nic se neplánovalo.

S občankou, řidičákem a ve výsledku i s kartičkou od vízového sponzora prokazuji, že jsem skutečně narozená 7.1 a né 1.7 a můžu tedy legálně v USA pít. Kupuji čokoládový likér, protože Bacardi, které pijou všichni kolem by mě položilo.
Domů přijíždím před devátou a jsem připravená na obvyklý večer s notebookama na klínech a fandění NHL, které mě tolik baví!

Pobíhá tady namalovaná Míša, která se chystá na giga monster party, o které nikdo neví. Teda ví o ní všichni kromě obyvatel apartmánu, ve kterém se párty koná. WTF?
Když se nás doma konečně sejde všech 7, o párty ví 3 lidi, kteří dokázali zařídit akci ve Stiflerově stylu. Kromě obyvatel ostatních apartmánů přišli i američtí plavčíci.
Píšu tedy Haley ať taky dorazí, že tu budou i lidi, co umí anglicky! Slíbila že přijde, nakonec nedorazila. Přijít měl i Shawn, ale dozvěděl se o párty až pozdě a sám jednu pořádal - tam určitě byla Haley, Shawna totiž tajně miluje.

Okolo půlnoci je nás tu kolem 25, hrajeme beer pong a konverzujeme v angličtině, abychom se s Amíkama, Rusákama a Kazachstáncem domluvili. Pravda, že si moc nepokecám, zaplaťpánbůh za slovenštinu.

Po zážitku z dodávky se dnes podruhé cítím jako Úkáčko. Rozdíl je ale v tom, že dneska mě být Úkáčkem baví, a fakt, že neumím anglicky mě absolutně netrápí.

Párty skončila jako každá jiná - byla plná alkoholu, drog a sexu. Prostě klasika. Babi, tati - pokud jste začali číst, je to jen vtip. A ano, vím, že je blbý!

Klasicky vypadalo i následující ráno, kdy jsme byli okolnostmi donuceni jet si spravit žaludky do McDonalds.

Babičko, tatínku, teď můžete začít oficiálně číst. Jsem časově vytížená, proto dnes tak krátce. Začala jsem psát seminárku do školy, kterou musím do 20.6 odevzdat. Je to náročné, ale každý večer po práci mám spoustu času a tak se naplno věnuji české ekonomice v období transformace.
Jo a babi, už druhý týden se chystám do kostela, ale nevyšlo mi to. V sobotu jsem totiž až do rána psala tu práci. Tak snad příští týden. 

Zdraví

Vaše Elinka

Americké úřady

10.6. úterý

Po příletu do USA si musí každý, kdo tu chce pracovat legálně, zařídit Social Security Number, číslo, pod kterým bude v USA vedený celý život. Takže až se vrátím za 5 let dělat kariéru v Bílém domě, mám o starost míň. :)

Dojít si na úřad musíme do 10 dnů po příletu, potřebuje ho náš zaměstnavatel, náš vízový partner, potřebují ho v bance, chtějí ho všichni. Já mám ale na všechno času dost, takže to s klidem necháváme na náš 10. den a vyrážíme s Tomem a s plavčíkem z vedlejšího apartmánu, Romanem, do vedlejšího města - Fairfaxu na úřad. 

Půjčila jsem si kolo, protože se bojím, že moje kolobrnda by 7 mil tam a 7 mil zpátky nezvládla. Ona asi jo, ale já bych měla vydýcháno. 

Na kole jsme jeli 75 minut podél dálnice, což je tady normální. Ale vlastně nevím, jestli je normální jezdit u dálnice a nebo jestli jsou dálnice pro Amíky běžné silnice a někde dál jsou gigadálnice, vedle kterých se na kole jet nedá.

Na úřadě to fungovalo jako na každé větší České poště, vzali jsme si pořadový lísteček a čekali až přijdeme na řadu. Hodinu a půl mrzneme v klimatizované místnosti a mezitím vyplňujeme formulář, díky kterému, bohudík, nebudu muset s úřednicí mluvit a co potřebuje, si přečte. 

Všechno jde jako na drátku, malá černoška se usmívá, kontroluje jestli nejsem terorista a jestli moji rodiče nejsou teroristi - Tati doufám, že doma ve stodole nevyrábíš zbraně hromadného ničení. - dostaneme potvrzení a SSN nám přijde do amerického domova poštou.

Začínám být nervozní z toho, že jsem v Americe a ještě jsem neměla hamburger! Po cestě zpátky se teda stavíme v Subway alespoň na parodii na hamburger a hodinu zas šlapeme domů. :)

11.6 středa

Můj první paycheck!

Shawn nám přinesl do práce obálky s naší první výplatou, kterou budeme dostávat každých 14 dní. Tenhle šek byl tedy jen za první dva dny v práci (150$), ze kterého nám měly být strhnuty uniformy, test pooloperatora, ubytování a daně. Já ani Tom nic strhnutého nemáme a dostáváme celou hrubou mzdu. Moc nechápu americký sociální systém, ale daně se strhávají z výplaty nad 250$ a vše ostatní taky, takže nám budou dlužné položky postupně strhávat, aby nám vždy něco zbylo. 

Šeky jsou v USA běžnou věcí a dá se s nimi platit i v supermarketech, kde se dají v plné výši i vybrat. Stejně tak by mělo být možné šek proplatit v kterékoli bance na světě. Z toho těžíme a chceme si zítra vybrat šek v hotovosti. Depozitní účet si zatím zřizovat nechci, výplatu můžu dostávat ve formě šeku a účet potřebuji vlastně jen kvůli vrácení daní, které mi přijdou do Čech příští rok.

Poštou by mi mohl přijít samozřejmě i šek, ale stojí to 1-2% částky a navíc si české banky účtují vysoké poplatky. Mohla bych tedy proškolit kdyňské bankovní poradkyně jak vypadá šek, ale spíš si později zřídím účet.

13.6 pátek

Pracuji dnes jen od 4 do 8 a do té doby chci vybrat svoje první hodně těžce opalováním vydřené dolary a jet nakoupit.

V Bank of America nám ale úřednice tvrdí, že si nemůžeme vybrat cash v jakékoli bance bez vysokého poplatku, když u ní nemáme zřízený účet. Nějakou chvilku nám dál něco vysvětlovala, já se přiblble usmívala, jak už to mám natrénované a Tomáš kýval hlavou. Hodně dobrý pokec. 

Ale pochopili jsme, že je pro nás nejvýhodnější si účet u Bank of America zřídit, nečekaně. Peníze z šeku potřebujeme, účet u banky si stejně časem dělat budeme a vysvětlovat paní v kostýmku, že nám v Czech-usu říkali... na to ani jeden nemáme! 

Vesele se tedy upisujeme americké bance, zřizujeme studentský účet, který je do 23 let zdarma a peníze stejně nedostáváme. :) Šek strkáme do bankomatu, ale náš účet bude aktivní až od zítra - Cesta k dolarům je skutečně trnitá!

Potom jsme stihli navštívit čínskou pekárnu, Walmart, Burgerking s prvním minihambáčkem (Stále doufám, že potkám White Castle), zmoknout a ještě pracovat. 

Až před půlnocí si uvědomuji, že měl být dneska nešťastný den, pátek 13., ale on byl vlastně super. 

Amerika = svět na ruby! :) 

Rozdílný svět

Lidi jsou tady tolik jiní.

Všichni si chtějí pořád povídat a to bez ohledu na to, že já si s nimi povídat neumím, i když hrozně chci! Téměř všichni zákazníci bazénu mi podali ruku a představili se, volají na mě jménem a občas chtějí slyšet moje jméno v češtině. ŠindeláŘová je baví. Koho by taky nebavila, že jo. :))
Tak mám plno kamarádů.

Včera za mnou na bazén přišel pán a opět se mi ptá odkud jsem. Já už házím svojí frázičku, že z Čech, jako bohyně a on mi na to nadšeně odpovídá, Im hungry.
Cože? Proč mi říká, že má hlad? Tak se směju a podávám mu svou svačinu, že budeme kámoši. Kroutí hlavou, že nechce, ale stejně pořád tvrdí, že má hlad. WTF? Po mojí klasické pětiminutovce ala rucenohy se dozvídám, že je Maďar = Hungary. AHA. :/

Můj další nový americký přítel se jmenuje příjmením Vu, je mu cca 70 a neumí plavat. Místo toho chodí po dně a rukama předstírá, že plave prsa. Volá na mě Eli a říká mi, že jsem very nice. : ))

Pak mám kámošku, která mi dohazuje jejího 26 letého syna, který vždycky uteče, když si se mnou ona začne povídat. Nevím, jestli jsem divná, ale být celkem pěkným šestadvacetiletým klukem, tak asi nechodím na koupák s mamkou. 

Moje nejlepší americká kamarádka je muslimka se dvěma dětičkami, která je tak hodná, že nám hlídá pracovní dobu a vždy přijde půl hodiny před zavíračkou.
Děkujeme, že při zamykání říkáme bye bye právě Vám! :/

Velký rozdíl mezi VA a ČR je v počasí. Samozřejmě, je tady větší teplo i vlhko. Žehlička na vlasy za 9 doláčů je mi k ničemu. :/ 
Bouřky jsou tu častější než u nás a lidi se jich strašně bojí. Dnes jsem v práci byla s Haley, v dálce zahřmělo  a ona už pískala, že musí všichni z bazénu ven. Ihned volala do officu, že hřmělo a dostali jsme jasné instrukce - vyhodit všechny lidi pryč z celého areálu.
První kapky deště spadly asi až po 45 minutách a Haley celou dobu povídala, jak je to strašidelné a jak moc se bojí. Hlavně, že mají ajfony devítky, ale hromosvod neznají! Nechápu.

Dalším překvapením bylo autíčko se zmrzlinou, které v sobotu objíždí bazény. Vzpomněla jsem si na Family Frost, které už do Brnířova nějaký pátek nezavítalo a zahřálo mě u srdíčka, že v Brnířově už je tahle sranda dávno passé a v Americe to stále frčí. :)

Stejně tak tu frčí školní autobusy, které z filmů všichni známe. Vlastně tady ani jiné autobusy nejezdí. Občas nějaké firemní, které jezdí pro své zaměstnance, ale veřejná doprava neexistuje.

Co mě ale zaráží ze všeho nejvíc je pánská móda. Mladí chlapci a muži nosí dlouhé, někdy i barevné ponožky vytažené do půlky lýtek a to klidně i když jsou v plavkách. Nikomu nepřijde zvláštní jít v pantoflích a maskáčových ponožkách do půl těla svlečený k bazénu. Prostě normálka. Přitažlivost jednotlivých kusů klesá o 80-95% v závislosti na barvě ponožek. 

Všude běhají veverky. Je jich tu hrozně a jsou strašně drzé. Vážky jsou tady gigantické a když letí, tak doporučuji jít k zemi. :/

Co mě tady ale vysloveně baví jsou nákupy potravin - to, co v Praze nesnáším!

Jsou tady neskutečně levné banány a tak jím minimálně 3 denně. :D

Mandlová snickerska a fuckuju melounové pití z Déemka! 

Andy, teď se pozná, jestli čteš můj blog! 

Pokud máte strach, že tady ztloustnu, tak buďte bez obav, piju dietní limetkovou kůk nebo zdravou dietní bezkofeinovou kolu!

Jo a tati, jezdí tady i rudě červené Sportage. :)

Boj s angličtinou

4.6. středa

Je tu druhý pracovní den a já jsem v práci opět dřív než Haylay. Česká dochvilnost, chacha!
Už jako profík vynáším cedule s instrukcemi k parkování před vchod a jsem mírně nervozní ze závitů, které opět touží po tom, abych s nimi během dne otáčela.

Haylay vystupuje z její káry a když zamyká, džípák automaticky zatroubí jako většina aut tady. Vždycky se strašně leknu, nechápu, proč to nemůže jen tak jemně zapípat, nebo probliknout jako naše auta. 

Evidentně má moje o rok mladší kolegyně dobrou náladu a pouští se se mnou do záludné debaty o donutech. S nadšením jí tvrdím, že už jsem donuty měla, protože jsme je dostali na apartmánu zítra ráno. Moc nechápe, ale po chvilce jí dochází, že včera a zítra mi dělá problémy. Štěstí, že nechtěla navigovat - s pravem a levem je to ještě o něco horší. 

Opět robím vacuuming (doléhá na mě otřesná slovenština od mých spolubydlících), čistím filtry, kontrolujeme chlor, pH a během hodiny máme hotovo. Opalovačka může začít.
Děti ještě mají školu a tak je bazén téměř prázdný do 4 hodin, kdy přichází pár černoušků a bez obav se koupou v oblečení. Shawn říkal, ať jim to zakážu, ale Haylay je měkká a oni jsou zvyklý se běžně v oblečení koupat. Na černošské zvyky a tradice je i holka z Brnířova marná.

Během odpoledne za Haylay přichází kamarádka Amanda a jejich obézní kámoš s divným jménem, který "studuje vojáka". Opět si nedokážu představit jeho fyzickou přípravu do války, do které půjde, jak říkal. 

Můj kámoš voják s vanilkovou Colou, kterou jsem dostala, protože jsem z ní byla paf!

Nudné odpoledne u prázdného bazénu se rázem stává velice zábavným. Mladí Amíci jsou nadšení z České republiky a z toho, že nemáme oceán. Největším hitem však bylo, když jsem jim řekla, že jsem nikdy neviděla mrakodrapy a ukázala jsem jim fotku Prahy. Město kostelů. 
Jak jistě tušíte, moje angličtina je horrible, ale moji noví kamarádi jsou mi nápomocní a ještě mě obdivují, že se snažím. :) Jsem na měkko.

Od toho, co studujeme a jaké jídlo máme nejraději jsme se dostali k alkoholu, drogám a sexu. Vše, co  mladé lidi spojuje? 
Takže - jak se řekne americky pervitin? Nerozuměli mi ani když jsem se snažila o "pervitejn". Takže nakonec namísto toho, že je Česká republika největším producentem pervitinu, si v Americe myslí, že jsme ráj heroinu. :/
Překvapila mě otázka, jestli je také u nás normální, že má každý víc sexuálních partnerů. Tak tady jsme narazili.
Ale rychle jsme se otřepali a házeli fotečky u bazénu, protože jsem asi atrakce, když jsem stopovala do Marseille. V Americe je stopování trestné, což jsem nevěděla. Děkuji vám, moji noví kamarádi, do lochu půjdu za nějakou jinou blbost.

Zatáhnout břicho! 

Zahráli jsme si společně basket, ve kterém samozřejmě vynikám, protože dvoutakt mám natrénovaný už ze základky a ve vodě jde báječně. :/
Amanada s Haylay ale pořád mluvily o tom, že plavčíci z Čech mají velké párty, tak jsem jim nabídla ať přijdou a oni nadšeně, že určitě dorazí.
Rozdíl mezi tímhle pozváním a českým pozváním je v tom, že v Česku to bereme jako frázi a obě strany moc dobře vědí, že nedorazí. Amíci ale berou všechno vážně a s tím, že přijdou k nám na párty počítají.

Druhý den utekl jako voda a s Haylay jsme se rozloučili už před osmou. Na kolobrndě si to odrážím s nohama na střídačku domů a v půlce mé kraťoučké cesty mi zastaví Haylay a pokřikuje na mě ať si nasednu, že mě sveze. Snažím se jí vysvětlit, že moc děkuji, ale mám to kousek a navíc mám koloběžku. Zastavuje a celkem rázně mi oznamuje ať si koukám nastoupit, protože v Americe se tohle prostě neodmítá, že jí to uráží. Soukám se tedy i s kolobrndou do džípu a zmíněná navigace je tady! Turn right a jsme doma, uf! 
Pozvání na kávu (kterou nemám) Haylay odmítla a see you later!


5.6. čtvrtek

Dnes jsem měla day off, nečekaně. Včera volal na bazén Shawn, že "Mikaela" - česká lifeguardka, se kterou budu taky občas v práci má málo hodin a tak jí "daruji" svůj čtvrtek. O hodiny v práci je tady boj, ale já jsem  za volný den ráda, protože jsem ještě neměla pořádně čas na to, abych poznala okolí a celkově jsem chtěla zrelaxovat po náročné práci. Chacha.

Další dny monotónně plynou na bazénu ať po boku Haylay nebo Míši. Jedinou zajímavostí byl telefon, který jsem musela zvednout, když jsme s Míšou byly v práci samy.

Volal Shawn.
Hi Eliska bla bla bla bla...
Sorry Shawn, I dont understand, please say it again....Fajn, Shawn mi to řekl ještě třikrát, ale moje odpověď byla stále stejná. Nerozumím.
Moment, please ...
Čau, Eliško, Shawn ti jen říká, že když zvedneš telefon, tak máš představit firmu a bazén...
AHA! 
Shawn je zpátky u telefonu a vtipně mi říká - teď už rozumíš?
Jo!
Pak už mi jen vyprávěl o tom, jak budu mít směny a už jsme se pochopili.
Záhadou mi ale zůstává onen český hlas, který mi přeložil Shawnovi nátlaky...

Jak si tu býváme

Z ubytování jsem byla hned od první chvíle nadšená, téměř vše je nové, čisté a hlavně prostorné, ale je pravda, že za 1560$ už to nějak vypadat musí. :)

Bydlíme v Bent Tree Apartments, což je apartmánový komplex, kterých je po celém městě několik. Kdybyste mi chtěli poslat paycheck, přesnou adresu dodám.

Letáček s akcemi od komplexu nám přistál pod dveřmi a s Tomem jsme usoudili, že musíme využít breakfestu, který je od 7 ráno. Přivstali jsme si a naše taktika byla jet nenápadně nakoupit a na snídani se náhodně zastavit, abychom nepůsobili jako total Češi. 

Když jsme se ptali Američana, který nám ukázal Walmart, jestli se v Americe krade, tak s úsměvem odpověděl, že ne tolik jako Čechách. AHA. Ale to je zase jiná kapitolka..

Nenápadnost nemusíme předstírat ani mikrosekundu, protože na nás zaměstnanci komplexu mávají už z dálky. Samozřejmě neodmítáme ani donuty, ani džusy a kujeme pikle, jak se zastavíme po cestě z obchodu ještě jednou. Čecháčství v nás je, ale marně. 

Další sympatický (nepotkala jsem protivného) Američan nás zve na druhou rundu po nákupu, že na nás donuty počkají. :)

                                       

                                       

Po cestě zpátky jsme si na ně skoro ani nevzpomněli, ale už z dálky na nás mávala Američanka přesně taková, jakou si všichni z nás představují ve svých snech. Troufnu si tvrdit, že učebnicová. 

Seskakuji z koloběžky a vůbec ne hladová přistupuji k jejímu stánku. 

                                      

Jsme v šoku, dostáváme dvě krabice donutů a celé balení džusů "na cestu". 

Američani jsou tolik jiní než my... Děkujeme!

                                                       Naše láskyplná Američanka!

Komplex nabízí mimo pravidelné párty, snídaně a hry pro děti i zázemí fitcentra, squashe a to 24 hodin denně, kde ke vstupu používáme čip. Apartmánový bazén má obvyklou otevírací dobu a je na něm zdarma káva, voda a v happy hours i koblihy. :)

Vynášení odpadků tady funguje stejně jako ve filmech. Stačí je dát večer za dveře a ráno tam nejsou. 

Kouzelná Amerika.

Pracovní nasazení

3.6. úterý

Včerejšek jsem proflákala a večer jsem jela s jedním ze spolubydlících nakupovat do Gaintu a do ABC pro alkohol. Jídlo je tu celkově hodně drahé a alkohol taky, ale v Gaintu jsme si zařídili zákaznickou kartičku na super velké slevy a v ABC prodávají alkohol ve velkých plastových lahví a vyjde tak levněji než u nás.

Koupila jsem namíchanou Piňa Coladu - 1,75 litru za 12$. Bacardi ve stejném množství za 22$, sen všech, co milují alkohol. Štěstí, že pro mě je Bacardi high level a pocucávám Piňa Coladu. 

Dnes už jsem spánkový deficit dohnala a nervozně přešlapuji před svým prvním dnem v práci oblečená v outfitu s nápisem Atlantic pool service, Inc, namazaná třicítkou a jako frajerka se stoprocentním UV filtrem v brýlích. Děkuji do Chrastavic.

Na kolobrndě jsem v práci za 5-6 minut a managerka bazénu tady ještě není. Odemykám vstupní dveře, házím jídlo (párek s rýži - velmi chutné) do lednice, zapínám světla v bathroomech a čekám až přijede Haylay.

Chvilku před jedenáctou přijíždí opět typické americké auto a s taškou plnou jídla vystupuje z auta americká blondýnka. Good morning! How are you? Culí se na mě. Pohotově reaguji a vím, že následujících 9 hodin bude asi velká legrace.

Haylay zapíná rádio, lednici a při tom mi něco vypráví, samozřejmě nemám tušení co, tak se směju a říkám great. Po chvilce jí přestává bavit vést monolog a začíná nadhazovat otázky, kterým opět nerozumím. Rychle pochopila, že si moc nepokecáme a jde mi ukázat jak se měří chlor, pH, kde se zapínají a vypínají různé filtry, pouští chlorinace a jak se čistí dno bazénu. To, co jsem viděla, jsem pochopila, ale omáčku vedle vůbec. Určitě to nebude třeba, jen nevím, k jakým konkrétním filtrům jednotlivé závity slouží. Vlastně vím jenom to, že se musí otočit - díky za ukázku.

                                                                        Babypool

Dělám vacuuming a přichází rozesmátý Shawn. Chválí mě, že hodně dobře přejíždím po dně s dlouhou tyčí (???) a říká, že večer v 9 se zastaví pro nás doma a jedem dělat test pool operatora.
O tom, že ho píšeme v úterý vím už od příjezdu, ale zatím jsem neměla čas ani chuť si otázky přečíst.
Naštěstí se zatahuje a během vydatného deště není na bazénu ani živáčka a já se můžu učit.
S Haylay se na sebe jen usmíváme, protože obě víme, že nonverbální komunikace je pro nás mnohem výhodnější než ta verbální.

                                                                   Silné nasazení

Po dešti kolem 5 přišlo pár lidí a já byla konečně lifeguard on duty. Na standu, což je vyvýšené sedátko na kraji bazénu se střídáme po 25 minutách a posledních deset minut v hodině je přestávka, kdy musí všechny děti z bazénu ven.
S plaváním jsou na tom Amíci skutečně bídně. Vlastně jsem ještě neviděla žádného, který umí plavat. Většinou kopou nohama a udržují tak hlavu nad vodou a k tomu něco plácají rukama, trošku dogstyle.
Shawn říkal, že večer by se mělo vytřít, ale moje manažerka se k tomu vůbec nemá a já vlastně taky ne. Uklidíme lehátka, židle a see you tomorrow.

Všichni se po osmé scházíme doma, házíme řasenky a čekáme na Shawna. Myslela jsem si, že pojedeme více autama, protože je nás 7 a má jet i pár lidí z ostatních apartmánů, ale Shawn přijel dodávkou a 14 lidí naskákalo do kokpitu. S sebou musíme mít pasy. Tak to jedeme asi do Mexika, kde nás ten malý Američan prodá a koupí za nás dalšího černýho džípa. :/ 
V dodávce jsme si samozřejmě povídali a já slyšela dlouhé Á jednoho plavčíka z apartmánu z jiného města. Ty jsi z Plzně? Ne, z Kolovče! Svět je malý a mě baví!

                                                         Úkáčka na cestě přes hranice.

Přibližně po 15 minutách jsme dorazili do školícího centra, kde jsme měli psát test. Seděli jsme v klasických bílých lavicích po dvou a test měl dvě varianty. Kelly nám hned po příjezdu říkala, že materiály, které nám dává jsou totožné s otázkami, a že test pro nás už nemůže být lehčí. Otázky jsem tedy uměla, ale v testu byla i hromada otázek jiných. Z 50 otázek si můžeme dovolit mít 15 špatně. Čas byl asi neomezený, nejsem si jistá, protože jsem zadávajícím zase nerozuměla, ale lidi postupně odcházeli ven, kde nám test hned opravovala temperamentní Američanka.

Byla jsem nervozní, protože jsem hodně otázek tipovala a můj neúspěch u testu by znamenal 75 dolarů za další opakování. Nakonec jsem napsala test ještě "nadprůměrně jen s deseti chybami". Hodně lidí mělo 14, 15 chyb a později jsem zjistila, že když paní opravovatelka  napočítala 15 přestala počítat a řekla, že to ten dotyčný udělal. Tak už se těším až galony chloru v bazénu vyžerou černochům barvu.
Ještě si nás vyfotili a vytvořili plastovou kartičku, kterou nám hned Shawn sebral a hurá zpátky do dodávky a domů.

První den

1.6. neděle

První noc za velkou louží jsem se vůbec nevyspala. I přes to, že jsem měla několikahodinový spánkový deficit, časový posun na mě zapůsobil víc, než jsem si dovedla představit. Mám najednou spát ve stejnou dobu, jako jsem zvyklá běžně obědvat? Nejde to.

Náš supervisor včera večer ještě před našim příjezdem volal na apartmán a nechal vzkaz, že nás vyzvedne dnes ráno v 8. Vstávám v půl 8 a vařím si svou první snídani - urologický čaj a ovesnou kaši z pytlíku, mé jediné nouzozásoby. Martine, děkuji za termohrnek. Kdybych ho neměla, pila bych čaj asi z igelitového pytlíku. 

Slyším klepání a je mi jasné, že s otevřením dveří začne má čtyřměsíční noční můra v podobě jazykové bariéry. Tři, dva jedna - Hi, I am Eliška, nice to meet you. Házím jednu ze svých celkem 6 vět, které umím, do éteru a třesu si s rukou s o hlavu menším sympaťákem s bílými zuby - Hi, I am Shawn.
Shawn vešel do bytu samozřejmě v botách a náš šampáňový koberec s dlouhými chlupy byl pokřtěn přímo šéfíkem!

Rychle jsem sbalila potřebné dokumenty a vyrazila s Tomem a Shawnem  pro další dva plavčíky do nedalekého apartmánu a i s nimi pak do officu. Jeli jsme typickým americkým autem, kterému jako odborník na automobilový průmysl říkám široký velký černý džíp. Během cesty házím vtípky - This is a big car! a celkově nejsem nervozní, i když bych asi být měla.

Sedíme v kanceláři a nádherná - Myslím, nádherná a hezčí než Rihanna - černoška nám dává vyplňovat miliony papírů, dostáváme materiály k testu pool operatora, uniformu (velmi slušivé plavky, tričko a píšťalku za sladkých 73$), skládáme kauci za ubytování, dostáváme klíče od bytu, bazénu a rozpis služeb.
Shawn nám sdělil, že po obědě nás vyzvedne zase doma a ukáže nám bazény. Nasedám do džípu, tentokrát s jiným řidičem a jsem natěšená na nákupy ve Walmartu, který je snem všech shopperů.

Náš řidič nás vezl primárně na nákup kola, na kterém se budeme dostávat do práce. Všem poradil jaké kolo si koupit s ohledem  na délku cesty na bazén. Můj bazén je vzdálený jen 1 míli a kola jsou drahé. Zkusím zatím chodit pěšky a kolo koupím později, když bude třeba.
Řidič se ještě stihl s Tomášem domluvit, že se Sahwnem dnes jezdit nemusí a bazén mu ukáže on sám zítra.

Během cesty jsem si všimla semaforů na křižovatkách, které jsou na druhé straně a řidič musí zastavit cca 8-10 metrů před semaforem. Ze všeho nejdivnější mi ale přijde, že na červenou se může odbočit do prava(???).

V 11 jsme dorazili zpět na apartmán - Tomáš s novým bicyklem a oba dva s obrovským hladem. Do USA se nesmí dovážet žádné potraviny, nic nemáme a musíme jít nakoupit. Já odejít nemůžu, musím čekat na Shawna, Tom jde sám a já mám konečně chvilku na to zavolat poprvé do své rodné země.
Ještě předtím, než to zvládnu už je tady můj suprák a ptá se, kde je Tomáš, říkal nám přece, že pro nás přijede.

On, nakoupit, s jiným mužem z kanceláře, zítra na bazén. - Perlím a volám Tomášovi (Už se na tebe těším, účte od outů) ať se vrátí. Mezitím Shawn, otírající si botasky o koberec, také telefonuje. Oba domluvíme ve svých rodných řečí a jdeme zase bojovat v angličtině. Shawn se začíná omlouvat, že nedostal informaci od našeho řidiče a Toma nepotřebuje. Jdeme do auta a já volám Tomášovi zpátky. Tohle jsem zvládla.

Stavíme se na apartmánu pro plavčíky, kteří s námi byli ráno v kanceláři, ale nejsou doma. S těmi se Shawn také domlouval, ale v officu o změně nikdo neví. Sedím na přední sedačce vysokého auta vedle vzteklého malého Amíka a říkám si, že to asi zas taková sranda nebude.

Tohle je tvůj bazén, máš čas? Chrlí na mě Shawn a já jsem překvapená sama sebou, že mu rozumím. Přitakávám, že čas mám - ani nevystupujeme z auta a jedeme dál, že se k mému bazénu ještě vrátíme (???). Jezdili jsme dvě hodiny po bazénech, kde on měl něco k vyřizování a já jen stála a čekala, do teď nechápu proč.
Po vyřízení všech Shawnových povinností jsme se vrátili na můj bazén, kde mě seznámil se vším, co bych jako lifeguard měla umět a znát. Rozuměla jsem mu tak třetinu toho, co říkal, ale i tak jsem byla pochválená, že moje It is OK je good english. Nechápu.

Domů mě dovezl kolem druhé a já se konečně najedla. Špagety s instantní omáčkou - k nezaplacení!
Najíst a do Walmartu, ráno jsme nestihli nic nakoupit a potřebujeme alespoň základní věci do kuchyně a hlavně - žehličku na vlasy!

Cestou jsme zabloudili, ale měli jsme možnost procházet nádhernými americkými domky a cítit se jako ve filmu. Je to tady skutečně jiné, krásné a všude běhají veverky.

                                    Psi tu mají všechno, i speciální parky se speciálními pravidly.



Ve Walmartu jsme nakoupili jídlo, pár věcí do kuchyně, varnou konvici, žehličku a koupila jsem si koloběžku, je levnější než kolo a doufám, že splní stejnou funkci, navíc má velká červená kolečka a celkově mi to na ní hodně sluší. :))

                                                          Na návštěvě u Spidermana.

Můj první den mě vyčerpal a plná očekávání uléhám do postele čerpat energii na další americké dobrodružství. :)

4 lety v 1

30.5. pátek

A je to tady! Jsem absolutně vystresovaná, včera jsem neudělala dvě zkoušky, spala jsem 4 hodiny a dneska letím.
Samozřejmě jsem se ještě stihla pohádat s tátou a podstoupila jsem hysterické záchvaty pláče v přítomnosti všech, se kterými jsem měla tu možnost se rozloučit.

Před odletem se ještě musím odstěhovat z koleje a veškerou svou důvěru vkládám do mé milované Prahy. Praho, prosím, měj průjezdnou Jižní spojku...! Naštěstí jsme s Prahou kámošky a já přijíždím v 18:30 na Havla, abych opustila svou zem. Přichází tolik očekávaná situace a mě se hlavou honí akční scénáře, jak vybíhám z letadla a nikam neodletím. Už jsem velká holka, zvládnu to!
Poslední objetí, pusinky, pohlazení a se slzami v očích procházím okolo znuděného letištního pracovníka, na kterého doma čeká žena a 5 krásných dětí. A kdo čeká na mě? Zkažená Amerika!  
Elo, jsi trapná!
Letím s Tomášem a zaplaťpánbůh za něj! Kdyby tady nebyl, skutečně bych z letadla vyběhla a nebo bych si hrála následujících 32 hodin letu na želvu.

                                        British airways válí a kuřecí sendvič se válí u mě v břiše!

Je 21:00 místního času a my dosedáme na Heathrow, kde strávíme dnešní noc. Proplakané kapesníky jsme zahodili a konečně se začínáme těšit.
Jsme na terminálu 3 a do NY nám to letí z 5. Zavazadla vyzvedávat nemusíme a zkušeně jdeme na meziterminálový autobus, kde nám řidič sděluje, že noc se tráví na terminu 1.
Fajn, jedem na jedničku. 

                                  Barča mě kdysi naučila Beží liška k táboru, tak to znaj i v Anglii!

Procházíme "antiteroristickou" kontrolou a uleháme na sedačky, kde hodláme přespat.
Je půlnoc a všechny kolem nás budí rázná paní. Mám chuť napsat "s britským přízvukem", ale ve skutečnosti jsem jí nerozuměla ani slovo. 
Stoupáme si do řady a na něco čekáme, nevíme na co. Procházíme dlouhými chodbami až do velké haly plné sedaček a lehátek. Naše kroky se rázem mění ve sprint ke dvoum lehátkám na konci haly. Dobrou noc.

V hale je puštěná klimatizace jako ve všech letištních prostorech a nocleh v objetí s batohem plným peněz, letenek a víz je nepohodlný. Jsou dvě ráno a probudí mě hlasy, které opět nevím, co říkají. Ohlížím se a vidím černouška s tácem, kde má horké nápoje. Tome, vstávej! 
Miluji Heathrow. Horká čokoláda ve dvě ráno na koženém lehátku je snem všech trampů a my ten sen žijeme! :)

Alespoň pár hodin jsme spali a v 5 ráno nás opět budí ona rázná paní, která nás vyhání zpět do prostor, kde jsme trávili čas před půlnocí. Dojíst babiččiny řízky a štúdl (babičko, děkuji, bodlo to) a vyrážíme opět přes "antiteroráky" na meziterminálový autobus.

Na terminálu 5 procházíme dalšími kontrolami, teď už i kontrolami víz a nastupujeme do letadla.

Letadlo se sedmi sedačkami vedle sebe a dvěma uličkami uprostřed. Největší, kterým jsem kdy letěla. Dostali jsme deku, polštář, sluchátka a každý měl před sebou dotykovou obrazovku. Pouštíme hudbu, filmy, sledujeme náš sedmihodinový let, který se vleče a snažíme se dohnat spánkový deficit.
Jídlo od British airways opět stálo za to. Tolik, kolik jsem toho snědla v letadle za 7 hodin běžně nesním za celý den.

Mrakodrapy! Jsme absolutně nadšení z dlouhého nalétávání na přistávací ranvej. V dálce vidíme Manhatten a uvědomujeme si, že jde do tuhého. MY JSME V AMERICE!

Všichni nás strašili s imigračním, ale naše perfektní angličtina nás neohrozila a otisky prstů seděly, uf. Dokonce jsme propašovali sušenky a lhali celníkům, že opravdu žádné jídlo nemáme. V New Yorku jsme si museli vyzvednout checknutá zavazadla, která prošla celní kontrolou a hned jsme je zase vrátili zpátky. Mezi terminály se na letišti JFK jezdí vlakem. Na přestup máme 4 hodiny a tak zkoušíme první americkou Colu a jídlo, free wifi asi v Americe nefrčí.

Letadlo, možná spíš letadýlko do Toronta bylo velké jako větší autobus. Od odlepení od země se třáslo asi stejně, jako by naše česká Karosa dostala křídla. Stále pod záštitou British airways, ale s letadlem od American Eagle. Jestli takhle létají všichni ptáci v Americe, máme se na co těšit!
Jídlo jsme nedostali a fyzické vyčerpání na nás doléhalo čím dál tím víc.

V Torontu mezi terminály jezdí opět vláček, tentokrát venkovní bez tunelu s výhledem na "pidi" mrakodrapy. Jsem zvyklá na ty New Yorkské. Check-in na poslední let musíme dělat až na letišti, které je nepřehledné a zdrželi jsme se meziterminálovým přejezdem.
Přibíháme konečně ke správné přepážce a snažím se Kanaďance vysvětlit, že jsem v klubu United Airlines a mám tedy v jejich nízkonákladovce zavazadlo zdarma. Při kupování letenky jsem jí kupovala na číslo pasu a ne na číslo klubové kartičky, mám tedy smůlu a platím krásných 28$.
Platit jsem chtěla v hotovosti, což byl pro konzervativní obsluhu problém a musela bych jít k jiné přepážce. Zvolila jsem tedy platbu kartou, která byla dalším problémem, protože jim nefungoval platební terminál. Za pomocí dvou asistentek to naše obětavá paní za přepážkou zvládla a další hodinu vyřizovala totožné věci s Tomem. Štěstí, že jsme měli dostatek času.

Během čekání na letadlo jsem zvládla vykopnout spolucestovali, který chodil bosý (???) kabel od počítače, takže moje angličtina dostala na frak a Sorry lítalo jedno za druhým.

Konečně náš čtvrtý let do Washingtonu, kde náš letišťotrip končí. Paní z přepážky, na kterou vzpomínáme jen v superlativech nám nebyla schopná zařídit sedačky vedle sebe, sedíme každý na druhé straně letadla a po vystoupení zjišťujeme, že jsme oba měli vedle sebe volnou sedačku. Takže v Kanadě mají dobré vtipy. Po zapnutí bezpečnostního pásu jsem usnula a probudilo mě až dosednutí ve Washingtonu D.C ve 21:00 místního času.
Unavení po 32 hodinovém cestování dostáváme druhé razítko se stejným datem do pasu a vyčerpaní, téměř beze slov vyzvedáváme naše kufry.

Z letiště na apartmán máme objednaný Shuttle, což je něco mezi autobusem a taxíkem. Objednává se dopředu a veze pár lidí na jiná místa.
V našem Shuttlu jsme jeli 4 a my vystupovali jako první. Ulice byla jasně daná, ale v předodletovém shonu jsme zapomněli na číslo domu.
Stojíme tedy v dlouhé ulici, kde jsou řadové domky všechny vypadající stejně a my nevíme, který je náš. Zachránit nás mohou naši spolubydlící, ale telefonní číslo na ně nemám a free wifi v USA nefrčí.
Co budeme dělat?
Procházíme kolem domů a koukáme do balkonů (jedna ze spolubydlících dávala na Fb fotku balkonu s kolem) a hledáme ono černé kolo. Nikde nic.
Celkem zoufalá, že budeme telefonovat domů, abyste mi, moji čtenáři, přečetli číslo z mailu (Máme snad nějakou hrdost, poradíme si!), volám z dálky na skupinku mladých lidí.
 Haloo, nejste Češi? Jsou! Jsme zachránění, plavčíci z nedalekého apartmánu právě byli na návštěvě u nás a tak nás odvádějí do našeho bytu.

Je 11 večer a já uléhám do postele, která mi bude následující měsíce vlastní. Můj dětský sen se naplnil, jsem v Americe.