Horská dráha pro hrdiny

Už několikrát jsem zmínila, že Amerika je země statečných, ale jsem statečná i já?

Vždycky jsem měla ráda dobrodružství a můj nejoblíbenější hormon je adrenalin (soráč endorfine), ale chci ho skutečně zažívat?

středa 13.8

Můj akční den začíná jako obvykle ovesnou kaší, banánem, tunou čokoládového toppingu a pár snapíkama na druhou stranu oceánu. V poslední době jsem si oblíbila dakfejsk a celkově se cítím na šestnáct. Amerika mění.

Po desáté nás má vyzvednout nápadník slovenských holek - černoch. Né, že bych byla rasistka, naopak mě pěkně štve, že mi nadbíhají jen divní Moldavané a černoušci o mě ani kolo neopřou. :/

Nebyl by to ale Amík, kdyby nepřijel pozdě. Před dvanáctou se tedy přiřítil vyvoněný Gary s tím, že se omlouvá za zpoždění, ale je so much busy. Babi, nejezdí busem, ale je zaneprázdněný.
Cesta by nám měla trvat kolem hodiny a půl, takže s sebou máme čerstvou free kávu z officu a asi dvacet sáčků s cukrem, které vždy poctivě schováme na horší časy.

V autě speakujeme jako o život, ale i tak českoslovenština převládá a Gary si začíná uvědomovat, že vyvést tři evropské kočky do zábavného parku bude zábava asi jenom pro ně a on figuruje just like driver. Není daleko od pravdy.

Mění tedy plán a poslední volné místo v autě zaplní nám už dobře známý americký Roman. Roman je na Amíka překvapivě tichý kluk, na kterém mi přijde nejvtipnější jeho jméno. Omlouvám se všem Romanům (i tobě Romane od vedle), ale když na někoho voláte Rrrrroumen, tak jen těžko zadržíte smích.

Před druhou přijíždíme do zábavného parku Kings Dominio nedaleko hlavního města Virginie - Richmondu. Lístky už máme vytisknuté předem, takže bez obav procházíme turniketem, klasicky si zchecknem jestli s sebou nemáme pistoli nebo výbušninu a jdem se bavit!

Při pohledu na obrovské a extrémně rychlé horské dráhy začínám přemýšlet jaký smysl tenhle výlet má. Co je to jako za stupidní zábavu? 

Adrenalin funguje, ale endrofin je uražený (říkala jsem soráč!).
Na rozjezd si dáváme ve srovnání s ostatními atrakcemi mini houpací lodičku, kde při visení hlavou dolů drtím Pétě ruku a začínám házet otčenáše. GL!

Jako druhá na řadu přichází první horská dráha a mé problémy s krevním tlakem na sebe nenechávají dlouho čekat. Že jsem se složila ve vlaku, ve škole, párkrát v divadle a sem tam doma v koupelně beru, ale omdlít na horské dráze? Tomu říkám extratřída! 

Bohužel jsem si ale další zářez neudělala a dráhu jsem zvládla. :(

Endorfin se za doprovodu fanfár dostavil na třetí dráze když jsem vzhůru nohama lítala ve tmě a přemýšlela, jestli mé pojištění od vízového sponzora pokryje i transport těla domů nebo jestli si táta vezme hypotéku.

Další atrakce už jsem si skutečně užívala. Poobědvali jsme Subway a nemohla jsem si odříct horký cookie cake se zmrzlinou. Uznávám, že na volném pádu jsem měla co dělat, abych vše v žaludku udržela, ale dobrá věc se podařila a oděv lidí v okolí zůstal nepotřísněný. 

Nakonec jsme okusili dvě vodní atrakce, díky kterým jsme seděli dvě hodiny promáčení v autě a navíc bez kávy zdarma.

Prostě sen.

pátek 15.8 

Včera jsem se srdceryvně rozloučila s Haley.
Na památku mi chtěla namalovat obrázek tuží s inicálami. Problém ale nastal ve chvíli, kdy se Haley dozvěděla, že nemám prostřední jméno a ona má obrázek přichystaný na tři písmena. Chvilku jsem s ní bojovala, že se jmenuji prostě jenom tak, jak všude píšu, ale neoblomná Haley si vynutila alespoň moje druhé jméno, které jsem získala při křtu. A tak vznikla Eliška Šindelářová Růžena.

Vzhledem k tomu, že jsem celkem nešikovná cokoli kreativního vytvořit, zbývalo mi Haley na oplátku buďto zazpívat nebo zarámovat naší společnou fotku. I přes to, že první možnost by Haley určitě do konce života nezapomněla, není to nic, co by jí mě připomínalo každý den a tak jsem zvolila zarámovanou fotku.

Když jsem byla rámeček kupovat, žádný se mi nelíbíl - až na jeden s nápisem můj "něco" kamarád. Překladač jsem s sebou neměla a tak jsem vydedukovala, že na rámečku na fotku musí být napsána samá sladká slůvka a určitě nic nepokazím, když veselý rámeček Haley dám. 

Když pak došlo k onomu aktu předání, Haley vybuchla smíchy a vysvětlila mi, že slovo furry je chlupatý. Tak, moje americká kamarádko, alespoň nezapomeneš, že jsem fakt anglicky neuměla. 

Odjezd Haley pro mě znamená už jen pár dní po boku Míši a pak smutných 11 dní, kdy budu na bazénu sama. Haley byla prostě skvělá, o tom žádná, ale vysávat bazén každý den, vynášet každý den koše a měřit chemii každou hodinu?
Konečně zavládne na mém bazénu trocha anarchie a tak hned první den bez Haley házíme pozdní příjezd, flákání a s nějvětší pravděpodobností i velmi brzký odchod domů. Už jen zřídka kdy vylézáme na stand a celkově se pomalu loučíme se snovým létem a oslavujeme obžerstvím naše mládí.

Sedíc na standu a kontrolujíc své čerstvě nalakované nehty rozmlouvám s Míšou nad poetickými tématy, když si všimnu, že dítě na druhé straně bazénu se nějak zvláštně potápí. Američané neumí plavat nad vodou, všichni mají neustále hlavu pod vodou a tak chvilku dítě bojující o život sleduji a uvažuji, že nabídnu jeho rodičům swimming lesson, protože freestylem, který chlapec předvádí asi nikdy nikam nedoplave. Zpozorním víc ve chvíli, kdy se jeho vyděšené oči střetnou s mými.

Tyvole, Míšo, on se topí.
Cože? Kdo?

Píšťalku měním za ono tyvole a nevědomky aktivuju emergency action plan tím, že před skokem do vody upozorňuji Míšu o tom, co se právě chystám dělat. Můj stand je umístěný ve třech stopách, skáču tedy napřed na deck, protože skokem přímo do vody bych si nejspíš zlomila nohy. Tubu samozřejmě nemám a absolutně neprofesionálně skáču do bazénu šipku. V bazénu se mi dítě neztratí, ale na oceánu bych svou šipkou nejspíš podepsala ortel. 

Šipka byla špatně ve všech směrech, nejen že jsem si o dno odřela lokty a kolena, ale při opalování na standu mám sundaná ramínka, aby byl můj bronz dokonalý. Z vody se tedy vynořuji odřená a s horejším dílem od plavek na pupíku. Prostě profešnl lajfgard.

Jednou rukou plavu a druhou se snažím nandavat vršek od plavek, Mám ho, vršek i dítě.
V hloubce čtyřech stop se snažím chlapce vytáhnout nad vodu. Sedmiletý Číňánek je v šoku, brání se mi a kdybychom byli ve větší hloubce a neměla bych pod sebou pevnou zem, měla bych co dělat abych dostala jeho hlavu nad vodu. V místech, kde ale vystačím se mi silou daří kluka dostat k okraji bazénu. Stále se brání a sekundy než mi přiběhne někdo na pomoc jsou sakra dlouhé. Nemám šanci dostat ho ven sama.

Konečně přibíhá Míša a čínská rodina. Kluka vytahujeme a on zůstává ležet. Najednou nehybně, ale při vědomí. I já jsem po boji ve vodě v šoku a s velkými problémy (a prsama zase venku) se vyhoupávám ven. Všichni kolem mluví čínsky a já bouchám dítě do zad. Nemluví, dusí se. V hlavě mám jen CPR, 911 a ztracený klíč od brány, kudy má přijet sanitka. Elo, nepanikař! 

Ránami do zad skutečně nešetřím a chlapec začíná vykašlávat vodu. Dýchá, ale stále se nehýbe a nemluví. Opět mám před očima odumřelé části mozku a nejčernější scénáře, na které jsem vlastně z kurzu připravená.

Naštěstí je můj victim pouze v šoku a když začíná plakat dochází mi, že jsem právě zachránila lidský život.
Urovnávám plavky a s roztřesenými koleny odcházím do guardroomu, kde postrádám tvrdý alkohol. Alespoň částečně jej dokáží zasuplovat cookies s dvěma druhy čokolády a na řadu přichází zreportování celého mého hrdinství zaměstnavateli.

S mojí angličtinou se snažím popsat akci do telefonu Shawnovi a hned poté jdu za čínskou maminkou report vyplnit. Jméno, příjmení, bydliště... přece po ní nemůžu chtít, aby mi vypisovala slohy na papír, když se jí před pár minutami topilo dítě.

Vím, že sama report napsat nedokážu, nebo jej nedokážu napsat tak, aby mohl sloužit jako jediný dokument pro případ, že se chlapci přitíží. Vyhlídla jsem si tedy mladou rodinu, která by mi mohla report vypsat a ještě navíc hodit podpis ke svědectví. Odhodlaně přicházím za mexickou maminkou, která na mou prosbu o pomoc odpoví, že neumí anglicky psát, ale jenom mluvit. Nabídne se mi tak její manžel, který prý nic neviděl, ale napíše to, co mu řeknu. Tak to fakt díky, kdybych věděla co napsat, napíšu si to sama. 
Společnými silami podrobně popisujeme vzniklou situaci a moje sebevědomí vylétává do oblak.

Jsem hrdinka dne a pokorně doufám, že i léta!