New York na dlani poprvé

19.8. úterý

Kdyby mi před pár lety někdo řekl, že se svými kamarády budu setkávat v různých částech světa, nevěřila bych mu. Roky ale plynou a já se dnes setkám s dlouholetým kamarádem Martinem, se kterým strávím tři dny ve městě, o kterém jsem kdysi psala sloh na téma Moje vysněné místo - New York.

Můj růžový kufřík vzal za své v Torontu při cestě sem a tak jsem nucená půjčit si nudný černý kufr, který bude sloužit jen jako zavazadlo a né jako modní doplněk, jak jsem zvyklá. :/ Image narušena.

V 9:30 místního času nasedám na autobus mířící na už dobře známou konečnou oranžové linky Washingtonského metra, Viennu. Poučená z předchozích nezdarů mám připravené dva dolary a za 35 minut nabíjím zákaznickou kartičku a snažím se dostat přes turniket do metra. 

Nechápu, proč všichni kolem bez problémů prochází a mě turniket nechce pustit i přes to, že peníze nabité mám. Fakt tohle metro nesnáším.

Nezbývá mi nic jiného než dojít za některým ze zaměstnanců a požádat o pomoc. Po chvilce domlouvání mě pouští bočními dveřmi a evidentně je můj čip nefunkční. Takže jedu na černo?

Ve vlaku samozřejmě nikde nepíšou ani neříkají následující stanici, ale to už zkušenou Elu nerozhází a bez sebemenšího zaváhání na Metro Station přestupuji na červenou linku. O deset minut později na Union Station vysvětluji černošce u turniketů, že mě musí pustit ven a nemůžu za to, že jsem metrem jela bez zaplacení. 

Po tom, co na mě začíná zvyšovat hlas (na konci první věty, jak je u černošek zvykem) jen kývu hlavou a čekám kolik peněz mi z kartičky strhne, načeš zjišťuji, že jen něco málo přes tři babky. Good job.

Union Station je obrovské autobusové i vlakové nádraží, kde musím najít Starbucks, ve kterém mám za 45 minut sraz s Martinem, který jel do DC z Richmondu. K mému překvapení zjišťuji, že kavárna s neskutečně dobrým Cookie Frappuccinem je zde dvakrát a když se snažím připojit na wifi, abych se s Marťasem spojila, stojí přede mnou.

Setkání s Martinem, který mě do celé „akce Amerika“ navrtal, pro mě znamená opravdu hodně. Nejen, že se strašně těším na New York, ale vědomí, že se po třech měsících vidím s někým, koho mám ráda z domácího prostředí, je super. Takže Marťas, děkuju. J

Před 5 odpolední vystupujeme na 33rd Street a první v plánu je koupit GoPro, které se Marťasovi rozbilo a když chceme házet selfíčka s mrakodrapama, tak ho prostě potřebujeme. Its trů! 

Při cestě na metro ale žádný Apple store nepotkáváme, a tak nákup odkládáme a jedeme na horní Manhatten, kde máme zaplacené ubytování přes Airbnb a v 6 máme sraz s naším hostitelem Jeffem.

Za dolar si kupujeme Metrocard a nabíjíme prvních 10 babek z celkových třiceti, které jsme za dopravu po New Yorku utratili. Podzemní pavučina na Manhattenu je několikrát větší než v DC a (několikrát větší)² než v Praze. 

Jednotlivé očíslované barevné linky mají opísmenkované vlaky a tak je normální, že jedete linkou 6C, která má sice stejnou trasu jako linka 6A, ale společně staví jen v některých zastávkách. Upřímně řečeno jsem z toho dost na větvi a nemít Marťasovu navigaci v telefonu, bylo by cestování po New Yorku určitě náročnější.

Když vystupujeme z metra do očí mě praští Dunkin Donuts a už vím, kde zítra budeme snídat. K Jeffovi jdeme přibližně 10 minut a během cesty nám zastavuje několik aut s nabídkou kvalitního odvozu. Neregistrované taxi. Jo aha, vždyť já jsem v New Yorku.

Jeff psal, že se zdržel v práci a o 15 minut se opozdí. Časově nám to sedí dokonale a téměř na minutu přesně se střetáváme před domem, ve kterém strávíme následující dvě noci.

Jeff je třicetiletý kudrnatý Američan, který vypadá jak Deuce Bigalow a překvapivě je i stejně crazy. Hned po seznámení nás srdceryvně objímá a celkově mám dojem, že má rád doteky. 

Malý útulný byt v prvním poschodí Jeff sdílí se svou kočkou Lilly a s lidmi z celého světa. Dnes ve třípokojovém bytečku spíme my, dvě holky z Belgie a mladý pár z Holandska.

Náš hostitel splašeně pobíhá po bytě a vysvětluje nám vše o jeho funny bytě, kde z červeného kohoutku teče studená voda a z modrého teplá, stejně jako to máme doma my. Stýská se mi…

Sledujíc rozdováděného kudrnáče na jeho gauči v miniobýváčku napadá Marťase pročíst si Jeffův profil na Airbnb a zjistit, u koho že to bydlíme. Nejvyšší čas.

Jeff o sobě píše, že rád přivítá i gay cestovatele. Tak to jsme tady správně! 

Nevím, jestli mu Marťas říkal, že jsme just friends, ale Jeff asi pochopil, že milenecký pár nejsme a vesele Martina nabaloval po smskách celé tři dny, načež nezapomněl zmínit, že má narozeniny. To jako chceš dárek, nebo co?

Srdceryvně jsme se s Jeffem rozloučili a natěšení odcházíme poznat pravou Ameriku.

Stojím u památníku 9/11, vzhlížím do oblak na vrcholek Word trade centra a dopadá na mě melancholická nálada. To jsem tady kvůli tomuhle? Jsou mrakodrapy skutečně to, co od New Yorku očekávám? A proč jsem sem vlastně celý život chtěla?

Jak voda stéká po monumentu, nezbývá mi nic jiného než přemýšlet nad tisícovkami životů, které zde vyhasly. Pamatuji si ten den úplně přesně, bylo mi 8 a právě jsem vylezla z vany, když táta přiběhl a naléhal ať zapneme televizi. V pyžamu s Mickey Mousem jsem cítila máminu připálenou krupicovou kaši, kterou nechala na plotně, když sledovala onu katastrofu v přímém přenosu a vlastně jsem moc nechápala co se v té daleké Americe děje. 

A teď jsem tady! Uplynulo 13 let a v okolí monumentu stále probíhají stavební práce, New York se ještě nevzpamatoval.

Ze zamyšlení mě vytrhne Marťas s tím, že je nejvyšší čas jít dál…dál jde New York, musím i já…

Nohy trampů z klatovského gymplu hledajíc Apple store na Manhattenu, zakopávají o hromady odpadků, které New Yorčané každý den vynesou na ulice, kde není prostor pro popelnice. Všechno je tu malé a stísněné, vstupy do metra vypadají jako schody do sklepa a když zrovna nejsou chodníky rozkopané, jsou plné lidí. To jsem potřebovala, lidi! I ty mi chybíš, moje Praho…

Na New York padla tma, ale spát se město nechystá, nespí totiž nikdy. Brouzdáme v ulicích a už mě začíná bolet za krkem z neustálého vzhlížení do nebe. 

Chceme navštívit bar CBGB, kde pokládaly základní kameny americkému punku skupiny jako Blondie nebo Ramones, načež zjišťujeme, že na oné adrese už pár let punkový pajzl není a namísto nekvalitních drog se zde prodávají upomínkové předměty. Smutná story.

Nasáváme město všemožného a mě konečně začíná opouštět ona přemýšlecí nálada a začínám si užívat to, že žiji svůj sen. Mimochodem, vítězný sen v soutěži o nejblbjší sen.

Dáváme si kousek pizzy v bistru, kde jsou na stěnách vylepené fotky osobností, které bistro navštívili a z představy, že možná sedím na židli, kde seděl Stifmajstr, se mi točí hlava. Procházíme okolo nejužšího domu v New Yorku, okolo Empire state building a rušnými ulicemi přicházíme na Time Square, kam noc svými prsty nedosáhne a v záři reflektorů mám pocit, že je den.

Se zakloněnou hlavou zakopávám a jediné boty, které v New Yorku mám, se mi roztrhly. Chvilku se snažím boj nad botami vyhrát, ale nakonec jsem nucená je vyhodit a koupit si nové. Přesně v opačném pořadí. V rámci shoppingu je nejvyšší čas zakoupit ono GouPročko, díky kterému možná budu v Marťasově filmu a navíc - říct mám GoPro z Time Square zní o trochu lépe než mám GoPro z 54 Avanue. To samé s botama a drinkem - nedá se svítit, musíme jít do Hard Rock cafe.

Unavení uléháme do Jeffovi postele ve městě, které jsem milovala ještě předtím než jsem ho navštívila. Jsem tady a mé city se nezměnily.