Sbohem Centreville, my jedeme do LA!

Tři měsíce hodně tvrdé práce za mnou  - je na čase vypnout a trošku prošustit dolary, které jsem vydělala. Cestování jsme řešili "jen tak na oko" pár večerů a já jsem strašně ráda, že to tak bylo. Jiné skupinky plánovaly svůj trip večer co večer a zapomínaly, že jim ubíhá současnost v Centrevillu. My teď máme obojí. :) 

Cestovat nás mělo jet 6 - já, Maja, Mexičan Robo, Marek, Pavel a Juri. Jurimu se však zadařilo a v posledních pracovních dnech si hodil crash na kole, takže se zlomenou klíční kostí naše dobrodružství absolvovat nemůže. :( 

Místo Juriho tak na scénu přichází vám už dobře známá moje kolegyňka Míša, která posílí dívčí křidlo. Přebookovat letenky ale nejde, a tak Juri vesele mává 350 babkám a Míša s nadšením vytahuje dolary nové. GL!

2.9. úterý

Včerejší večer byl hektický a vlastně ani nestihnul být smutný (až na neustálé objímání se). Snažili jsme se vyřešit, jak se co nejlevněji dostat ráno na letiště, až jsme nakonec o půlnoci objednali Shuttle, který nás čeká v 7:10 v našem milovaném Bent Tree apartments!

Kolem 4 ráno mě probouzí pláč Patricie (sestry od spolubydlící Péti), která ztratila telefon a za chvilku jedou na letiště. Inu převracíme, stále rozespalé, pokoj vzhůru nohama, aby pak chladnokrevně přišla Míša a mobil úplně normálně vytáhla z podpostele. :/ Díky!

Poslední dva dny jsme všichni ve stresu, nemáme čas a Paťa je navíc ještě oblbnutá časovým posunem, protože do USA přiletěla před pár dny. Je to náročné, náročné pro každého jak fyzicky, tak psychicky. Nemáme čas balit, rozloučit se s tím, co už nikdy nebude stejné, nemámě čas užít si poslední chvíle sami se sebou. Tohle léto prostě končí...

Večer jsem ještě prala poslední oblečení, které mi samozřejmě nestihnulo uschnout. Moc nechápu ten proces schnutí, když mi celé prázdniny prádlo uschnulo během dvou hodin a poslední den, kdy to oblečení potřebuju, není prádlo schopné uschnout za 7 hodin?! WTF? 

S sebou na západ si všichni bereme jen příruční zavazadlo tzn. můj růžový rozbitý kufr a velké kufry necháváme v Centrevillu, kam se téměř všichni vrací - kromě mě (a Toma). Jsem tedy domluvená s přelámaným Jurim a Vojtou, který cestovat nejede, že mi můj kufr přivezou po tripu do New Yorku, kam oni jedou na výlet a já odsud odlétám domů. Organizace zdá se být na jedničku - a to si, milý čtenáři, zapamatuj! 

Poslední objetí s Péťou, Paťou a zaprásknuté dveře. To znamená noční stěhovačku Míši s jejím americkým milencem Zachem z obýváku k nám do pokoje a za půl hodiny odjezd Tomáše s Martinou. Dneska už toho moc nepospíme. 

Snídám tedy v 5 ráno ovesnou kaši od Míši, která vstávat nemusí, ale stres a napětí prožívá s námi. Na poslední chvíli epiluju nohy a snažím se vyřešit co s mokrým oblečením, které patří do velkého kufru, jenž bude zavřený minimálně 14 dní. 

Míša je fakt dokonalá - až těch pár hadříku uschne, dá je do kufru a ten odveze klukům. Jestli jsem ti v tom stresu dostatečně nepoděkovala - děkuji teď!

Budím spícího Toma, který odjíždí až zítra a zadržuji slzy - tolik mi přirostl k srdci a už se moc těším, až se budeme vídat v Praze (pozn. kdybych tehdá věděla, že to tak vlastně nakonec nebude...).

Poslední objetí s Filipem, který v Americe zůstává se svou americkoindickou přítelkyní Paritou, se Zachem, kterému jsem stejně nikdy nerozuměla a s Míšou, která byla po celé léto naší americkou maminkou. 

S batohem na zádech, kufrem na skoro jen jednom kolečku a dekou v ruce opouštím byt, který mi byl tolik vlastním. Miluju to tady a se vzdalujícím se vchodem vím, že teď začíná něco nového - nejen nová americká kapitola, ale můj život už nikdy nebude stejný jako dřív...

Musím se zastavit v bytě u kluků, odkud ve 4 ráno vyjížděla spoluplavčinka Míša na letiště do Baltimoru, protože letí trošku jinak než my. 

Budím Vojtu s Jurim, abych jim oznámila, že kufr jim přiveze až spolubydlinka Míša a poslední "ahoj" říkám i Romanovi. 

Před 7 už jsem naklusaná na apartmánu u Maji, která po odjezdu Roba válčí v bytě jen s Markem a Pavlem. Atmosférka v jejich bytě je hustá jako vždycky a upřímně řečeno si říkám, že tenhle trip bude ještě velká sranda. Po pár výčitkách kdo co neuklidil, a kdo je jak protivný, konečně nasedá čtyřčlenné tvrdé jádro do Shuttlu a opouští naše město.

Na letiště Washington Dulles přijíždíme před 8 a v 10 nám to letí. Vzorní cestující! Check-in máme hotový z domova, zavazadla jen carry on a tak vytahujem svačinu a já si dávám slovenskou Horalku, kterou nám přivezla Paťa. Dokonalé.

Let z východu na západ trvá 5,5 hodiny a hodinky si přetáčíme o 3 hodiny, abychom do LA přiletěli ve 12:30 místního času. Jednodušší teď bude komunikace s Českem, protože devítihodinový posun nám umožní skypovat i večer. J American Airlines, se kterými letíme asi zapomíná, že lidi mají při skoro šestihodinovém letu hlad, a tak nám letušky těsně před důchodem (a to je jako co?) nabízejí pouze vodu.

Tušili jsme to už předem, protože panovaly fámy, že na vnitrostátních letech nedostaneme jídlo u žádné společnosti, fakt se nám ale nechtělo věřit, že zrovna Amíci takhle trpí hladem. Its trů!

V Los Angeles dosedáme podle plánu a ve stejný čas dosedá i Robo, který letí z Mexika. Míša přiletí až za hodinu, a tak se s Robem scházíme na Míšině příletovém terminálu.

Z čekání na Míšu začínáme být mírně nervozní ve chvíli, kdy cestující z jejího letadla vycházejí z celních kontol a Míša je stále v nedohlednu. Uběhne 30 minut a konečně se všichni setkáváme - srdceryvné přivítání a konečně může začít trip našich snů. Teda vlastně nemáme auto.

Po chvilkovém bloudění na letišti přicházíme ke stánku s názvem společnosti, kde máme auto objednané. Stánek je samozřejmě bez obsluhy, pouze s telefonním číslem. Náhle zjišťujeme, že vlastně nemáme telefon, ze kterého bychom mohli na americké číslo zavolat a tak jdeme hledat „jiné řešení“, načež zahlédneme, že z letiště jezdí autobus s logem společnosti a slouží přesně takovým lidem, jako jsme my.

Necháváme se dovést do půjčovny aut, kde je neuvěřitelně dlouhá fronta a nás dohání hlad. Nejlepším řešením je rozdělit se. Auto půjčujeme na Míšino jméno, protože je jí víc než 25 a vyjde to levněji. Rozdělení zní tedy jasně – muži jdou na lov masa a ženy zůstávají v jeskynní frontě.

Fronta se ale začíná zkracovat a najednou máme před sebou dvě auta, ze kterých si můžeme vybrat. Všechny tři rozumíme autům nadmíru dobře a tak volíme stříbrnou před černou a vůni před smradem. Tajně se dohodneme, že klukům o možnosti výběru auta neřekneme a bude to naše celotripové tajemství, načež kluci s plnými pusami hamburgerů vcházejí do půjčovny. Náš výběr potvrdili. Jsem říkala, že tomu rozumíme.

V devadesáti stupních ladíme klimatizaci a vyjíždíme vstříc LA. První míle vedou do Walmartu nakoupit jídlo a foťák, který si chceme jen „vypůjčit“ a po 14 dnech ho jako nespokojení zákazníci vrátit. Čecháčství v nás prostě je.

Ve Walmartu samozřejmě zrcadlovku, kterou máme vytipovanou nemají, a tak odkládáme investici a jdeme radši spotřebovávat na pláž.

Santa Monica, místo, kde se natáčela Pobřežní hlídka - 3 evropští Mitchové a 3 evropské sexy Pamely s kurzem od amerického červeného kříže vcházejí na pláž, kterou si představím, když se řekne California.

Po koupačce ve vlnách a procházce po pláži vyjíždíme unavení na hon za foťákem do dalšího Walmartu, kde ho opět nemají a pak nás čeká už jen cesta na motel. Dnes spíme v luxusu, 3 manželské postele a ubytování pro 6 lidí? 

Užíváme si prostor a víme, že bude hůř. :)

Derniéra

Můj pobyt v Centrevillu se krátí a i přes to, že ostatní jsou natěšení na cestování po Státech a do své letní práce už chodí znudění, já to cítím přesně naopak.
Mám ráda svůj bazén a teď, když jsem na něm sama, si ho užívám zase trošku jinak než s holkama. Jestli to, Míšo, čteš, tak soráček, ale ty jsi na bazénu se dvěma borečkama a já jen s pizzou!

První část svého programu Work and Travel mám za sebou a mé léto se naplnilo.
Vůbec nevnímám druhou půlku názvu jako cíl, na který se těším. Z cestování po USA mám sevřený žaludek a pocit, že je to jakési vyvrcholení mého milostného vztahu, který jsem s Amerikou budovala.
Už nebudou další teplé večery, už nebudou další tajné (promiň Tome, ale občas jsem musela) zastávky v CVS pro cookies, už nebudu jezdit na koloběžce a zpívat si po cestě z práce, už nebudu vysedávat hodiny na bazénu se Shawnem a učit ho česká sprostá slova, už nebudou shoty Fireballu a už se v noci nebudeme chodit polonazí koupat do apartmánového bazénu.  Moje letní bláznivá láska končí. Žádná svatba, žádné děti a návrat k bývalé a jisté, co uvaří a vypere - ach, má republiko!

27. 8. středa

Jako každé běžné ráno přijíždím na jedenáctou na bazén a trošku mě znejišťují otevřené dveře. Mrtvoly v koupelnách jako ve všech místních filmech vylučuji a v hlavě se přemítám minulou noc a párečky, které se pravděpodobně byly v noci na mém bazénu muchlovat. Náš hotel Paradise, který si tu vesele žijeme má i svou daň v podobě nejbližšího bazénu, kde se částečně orgie odehrávají.
Proč ale sakra nemůžou zamknout? A proč se utírají do mého ručníku? Tak ale teď jsem naštvaná - co tu dělají ty nedopalky od cigaret a ty mokré pánské trenky?

V hlavě si přemítám kdo všechno má přístup k mým nebo druhým klíčům od bazénu, a když hledám telefonní číslo na bazén hlavní podezřelé, všimnu si, že ve vodě si vesele plave ženská s dítětem.
Všichni kdo mě znáte, víte, že jsem kliďas neskutečných rozměrů.
S tímto ledovým klidem přistupuji k dámě ve vodě a velmi taktně jí naznačuji, ať okamžitě odejde nebo zavolám policii, a co že si jako o sobě myslí, když je v zavřeném bazénu bez plavčíka.
Argumenty, že tu čeká od 9 (když ja bazén otevřený od 11!) a bazén byl odemčený, házím ze stolu s tím, že mě absolutně nezajímá, kdy chce ona plavat, ale dáma je na soukromém pozemku!
Celkově si užívám pocit, že dokážu v angličtině smysluplně arugmentovat a být ostrá jako břitva.

Mezitím, co se indická panička drze ještě sprchuje, volám Shawnovi a danou situaci mu lámavě popisuji - za 5 minut přijede.
Jsem překvapená, že Shawn nevolá Policii, protože vystrašení Amíci hlásí absolutně všechno, ale on stojí nohama pevně na zemi a oboum nám je jasné, že si tam v noci někdo udělal just little party. Mimochodem doporučuji! 

Už jednou jsem načapala na mém bazénu Haleyniny kamarády, tak se jim asi u nás v guardroomu zalíbilo.
Shawn ale vtipkuje na účty všech mých spolubydlících a já ho v tom nechávám, protože upřímně řečeno, neexistuje větší sranda. :)
Házím důkladný hodinový vakjůming, protože Shawn na mě (i když se tváří jako kámoš, co hází vtip za vtipem) dohlíží.
U posledních schůdků už děkuji Bohu za to, že mám nudnou prácičku za sebou a těsně před tím, než vytáhnu hadici ven, všímám si na dně bazénu podivného hnědého oválného objektu.

E: Shawne, pojď sem!
S: Potřebuješ mě?
E: Jo, mám na dně bazénu hovno.
S: Cože? To není hovno.
E: Tak to vyndej, když to není hovno.

Shawn pomalu vytahuje síťkou mazlavou hmotu a s odporným výrazem se na mě dívá, aby zkonstatoval - je to hovno.

Huhů, nazvraceno v bazénu už je rutina, ale mít v bazénu nasr...? To ještě nikdo neměl!
Shawn si pěkně čistí síťku a já se mu směju s tím, proč se šklebí, když říkal, že to není hovno. Chvilku se s ním dohaduju na jak dlouho po chlorinaci zavřít bazén, ale nakonec mám dvě hodiny leháro, kdy mu hučím do hlavy, ať mi zítra přinese Starbucks. Fakt tuhle práci miluju!

Jen by mě zajímalo k čemu se ta včerejší párty na mém bazénu zvrhla...a co ty pánské trenky a MŮJ mokrý ručník?


1.9 pondělí

Je mi smutno. Walney mills pool mi přirostl k srdci a nechci ho opustit. Kdo tu bude příští rok? A bude to tu mít taky tolik rád?

Poslední den v práci je náročný, vlastně nejnáročnější ze všech dnů vůbec. Veškerý venkovní nábytek, včetně supertěžkého koše na basket musím dostat do koupelen a venku nesmí zůstat vůbec nic.
Chci si ještě naposled zavolat a tak zvedám telefon a volám své Míše.

 - Hi, this is Shawn, what do you need, Eliška?

Aha, no vlastně nepotřebuju nic, takže se vykecávám a nepříjemný Shawn mi pokládá telefon s tím, že je busy stejně jako všichni na bazénu, kam volám.
Vědět, kde je Shawn se vždycky hodí a po Míšině bazénu obvykle jede na můj, beru tak do ruky tubu a scanuju bazén jako první týden v práci. Za chvilku skutečně Shawn přijede a nebyl by to pech, kdyby mi nezačal zvonit telefon.

- Hi, this is Shawn, what do you need, Thomas?

Jo, Shawne, nemáš to s námi lehké...

Stýskat se mi bude i po tobě a po tvých mobilních aplikacích, které vyhledávají náruživé ženy v okolí 50 metrů., po tom jak jsi vystrašeně těkal očima, když jsme se před tebou bavili česky. Jak jsi byl nervozní, když jsem si z tebe dělala srandu, že holky starší 19 let by tě nechtěly, protože už mají rozum a budeš mít devatenáctky i ve čtyřiceti, protože jsi malý - náš little Shawn! Chybět mi budou i tvé nedělní návštěvy, kdy jsme byli jak my tak ty po tahu a jak jsi byl hotový z Haley, která tě jen vodila za nos. Shawne, byls nejlepší supervisor! Díky!

Rozloučit se musím i se svou koloběžkou, kterou jsem nechala dětem Mercedes, mamince dvouletého Lucase, pro kterého jsem musela skočit i dneska, poslední den, protože ten kluk prostě nemá strach a skáče do vody i když tam nikdo není.

Shawn přijel na bazén ještě večer a pomohl mi nanosit do koupelen ty nejtěžší věci, v půl 9 jsem si tak sbalila svou píšťalku a brýle a když mě Shawn objímal, chtělo se mi plakat.
Bylo to jedno z nejlepších lét, které jsem zažila a to nejen kvůli tomu, že jsem byla v Americe, v zemi všemožného, ale že jsem byla v Americe, kde jsou lidi tolik jiní.

Nechci cestovat, chci ještě alespoň pár dní pracovat, povídat si s lidmi a večer sledovat ty velmi křehké vztahy, které tady vznikly. Děkuji Vám všem, bylo to super!

PS: K tomu cestování - jasně, že se strašně těším!!!

New York na dlani podruhé

20.9. středa

V plánu bylo vstát okolo půl 8 a tak v 10 vylézáme z postele s tím, že New York na mě čekal jednadvacet let, tak počká i další dvě hodiny. Zase se z něj nezblázním, že jo.

Jeff přišel domů včera nad ránem a teď už zase doma není, v koupelně potkávám belgické holky a za slunečného počasí vycházíme na metro za pravými donuty. O Dunkin Donuts sním od první chvíle, co jsem v USA a ještě jsem neměla příležitost tuhle luxusní americkou dobrotu ochutnat.

Kalorickou snídani trávíme hodinovou cestou z horního Manhattenu na dolní a plánujeme naše dnešní toulky New Yorkem. Dopředu jsme si plán nedělali nejen proto, že jsme na to nechtěli mít čas, ale i proto, že atmosféra jakéhokoli města se nasává snadněji, když člověk pozoruje dění kolem sebe, ne mapu. J

Vystoupili jsme z metra a zjišťujeme, že Wall street, kam máme namířeno je odsud dál než Brooklyn Bridge a zajdeme tedy napřed omrknout most. Pouličním uměním a neuměním nás obklopují všudypřítomné většinou černošské skupiny, které předvádějí stejná čísla rok co rok, jak si Martin pamatuje. 

O úrovni zábavnosti programů bychom mohli vést dlouhosáhlé debaty s diváky, kteří rozhazují dvacetidolarovky, ale radši jimi opovrhujeme a pokračujeme v režii GPS. :/

Rozkopanými ulicemi se blížíme k mostu a davy lidí houstnou. Kdyby tenhle most nebyl onou velkou raritou a nebyl na všech New Yorkských pohlednicích, asi bych na něj ani nemusela jít. Brooklin bridge krásně zapadá do pobřeží Manhattenu a pohled na něj je úchvatný, ale stát na něm? I když se skajskejprama za zády, zase taková paráda to není.

Naše kroky vedou na už zmíněnou Wall street, kde mám v plánu najít si manžela. Naivita už mě opustila a nemá smysl dál si nalhávat, že budu jednou v této ulici pracovat. Jediná možnost, jak se pravidelně dostávat v kostýmku do kantýny v budově americké burzy vede skrze vdavky za některého z místních vlků. 

Moje taktika je schovat foťák a předstírat, že si ve výloze domu Armani vybírám kabelku pro dnešní večer.

K mému a zajisté i vašemu podivu se mi milionáře na Wall street najít nepodařilo, a tak jsem alespoň chytřejší, že příště půjdu na lov v něčem jiném než v balerínách z háemka na Time Square. :/

Z Wall street je to jen pár bloků k molu, kde sídlí State Island Ferry - lodní doprava na Staten Island. Netoužíme po výletě na čistě obydlený ostrov, ale o výhled z lodi na Manhatten a Sochu svobody, který si můžeme dopřát zcela zdarma. Loď vyjíždí každých 30 minut a 20 minut trvá plavba, při které poprvé ve svém městě snů cítím, že tohle je Můj New York.

Slovy lze jen těžko popsat nádherná panoramata, která nám New York odhaluje, snažím se fotit, ale vím, že vlhký vzduch, vítr ve vlasech a horké sluneční paprsky nedokážou fotky pohltit. Posílám pár snapíků a mlčky si užívám pocit, že jsem svobodná stejně jako socha, před kterou stojím.

Z euforie mě dostává až hlad a obrovské vedro ve vestibulu metra, po kterém přijde vždy zchlazení klimatizací ve vlaku. Jdeme na oběd do jedné z „bistrorestaurací“, které mě v USA tolik baví. Skvělé je, že nerozumím, co si dávám a pokaždé jsem jídlem překvapená.

Po cestě na Empire state building potkáváme největší obchodní dům Macys a hodinu strávíme jen v prvním ze 16 poschodích.

Po tom, co Martin zakročil, a moje nákupy musely skončit, nás zastavují pouliční prodavači vstupenek na ESB. Že chceme vyjet nahoru jsme rozhodnutí, ale nevíme, jestli je dobrý nápad dát 75 babek cash pochybnému prodavači bez jistoty, že lístky na věž nejsou falešné.

Ve chvíli, kdy prodavač vytáhl z kapsy platební terminál, neváhali jsme a lístky u něj zakoupili nejen kvůli vstupenkám na výletní loď, které jsme dostali zdarma, ale i kvůli obavám z velkých front.

O tom, že naše rozhodnutí důvěřovat bylo správné, značil přednostní vstup, který nám byl umožněn.

Na vyhlídku jedeme dvěma výtahy. První zastavuje jen v každém desátém patře a v patře 80 přestupujeme na druhý jedoucí do 86. patra.

Veřejnosti je přístupná i druhá vyšší vyhlídka, která je ale kapacitně omezená a částečně jí omezují i naše peněženky. Zůstáváme tak nohama „na zemi“ a v šestaosmdesátém patře jsme spokojení. Teda spokojení…jsme v tranzu!

Dnes podruhé a teď snad mnohem víc - nemám slov. New York mi doslova leží u nohou a se zapadajícím sluncem přemýšlím nad tím, jak je život krásný. Před očima dětství, přijímačky na gympl, první velké lásky, život v Praze a rozpálený New York pode mnou. S tou nepopsatelnou nádherou jsem hrdá na svou svobodnou zem, kam se strašně těším. Miluji Ameriku, ale Tebe, moje republiko, zbožňuji! J

Po dokonalém zážitku kráčímě opět na Time Square a na večeři do jedné z místních restaurací, kde si dávám vzhledem ke své váze Ceasar salát a melounové pivo.

V plánu máme se pěkně po New Yorksku opít, takže při cestě domů kupujeme v pochybném hispánském obchodě ještě pochybnější alkohol a to, prosím, bez daně!

Z postele pak rozjíždíme pravou newyorkskou snap party na dálku do Centrevillu. J

21.8. čtvrtek

I přes to, že nám Jeff nabízel všechno jídlo, co doma měl, nesnídáme a po sbalení věcí letíme na metro. Lepší hladovět něž jíst tvrdý sladký chleba.

Autobusy nám jedou v 5 odpoledne a ještě se musíme k Jeffovi vrátit pro bágly (čti nevkusný půjčený černý kufr).

Vystupujeme na známé Wall street a jdeme k molu, odkud má vyplouvat výletní loď, na kterou máme lístky ze včerejška. Loď jezdí každou půl hodinu a okružní plavba trvá cca 45 minut. Vidím vše, co už jsem viděla a nezbývá mi nic jiného než si užívat poslední chvíle v New Yorku.

Po plavbě jsme ještě skočili k memoriálu 9/11, který jsme v úterý viděli téměř za tmy a ještě jsme neměli GoPro. Do sbírky chybí selfí videjko. 

Z New Yorku nemůžu odjet, aniž bych se nesetkala s Christianem Greyem. Bydlí na dolním okraji Central parku a tak nasedáme na metro a přejíždíme k zeleni, kde Christiana určitě potkám na odpoledním výklusu.

Strawberry Fields - památník Johna Lenona a procházka po Centralparku nám dává zabrat a když už konečně Christiana v dálce vidím, musíme jít.

Nejbližší meto v jedné z chudších a černějších částí Manhattenu je vzdálené několik bloků, a tak máme možnost ochutnat kapičku temného New Yorku. Ryze černošským a nebezpečným čtvrtím jsme se celý výlet vyhýbaly a nikdy bych neřekla, že na Manhattanu se můžu cítit tak moc odlišně barvou své kůže. A co potom Brooklyn?

K Jeffovi jdeme jen na otočku pro kufry a vracíme se zpět k metru, kde se musíme rozdělit. Martinovi jede autobus z jiného a vzdálenějšího místa než mě, takže big hug a see you later v lednu! :)))

Tím, že Marťas musel jet dál než já a autobus mu jede ještě o půl hodinu dřív než mě, získávám 90 minut pro shopping, po kterém unavená sedám na autobus do D.C. 

V Boltbuse je samozřejmě wifi, kterou můj (čti Honzíkův) telefon jen těžko dokáže rozběhat. Alespoň Massanger mi ale funguje, a tak se snažím od Toma zjistit, jak mi jedou autobusy okolo 11 z Vienny domů, načež zjiťuji, že poslední autobus jede v 9 a noční až před 1 ráno.. Tak tos podcenila, Elo!

Taxi z Vienny by stálo okolo 40 dolarů a na to ani můj „snový“ lifeguardský plat nestačí. V hlavě se slyším tvoje slova, tati – jsi ženská, tak toho využij.

Česko spí a na Massangeru jsou jen moji američtí kamarádi. Neváhám a otevírám konverzaci s jedním z mnoha (co si budeme povídat) nápadníků vlastnících auto. Teď se ukáže, Igore, co je v tobě!

Vím, že moje angličtina byla na začátku prázdnin nulová a teď (i když s obrovskými chybami) dokážu v angličtině prosadit své zlatokopectví.

V 11 vyvoněný pětadvacátník s Audinou čeká na Vienně a já jsem šťastná za to, že v Americe je prototyp ideální postavy o jednu konfekční velikost posunutý. Díky, zmrzlino!

Mám dojem, že jsi, tati, říkal i něco o tom, že nic není zadarmo…

Ještě předtím než si nagelovaný frajírek o něco řekne, vnucuji mu svůj profešnl bejking a slibuji, že mu upeču koláč snů. Domluveno.

Před domem potávám spolubydlící Míšuo se svým novým americkým přítelem a Toma se svými lehkými holkami – Zero CocaColami…

New York byl super, ale zaplať pánbůh, že jsem „doma“!