New York na dlani podruhé

20.9. středa

V plánu bylo vstát okolo půl 8 a tak v 10 vylézáme z postele s tím, že New York na mě čekal jednadvacet let, tak počká i další dvě hodiny. Zase se z něj nezblázním, že jo.

Jeff přišel domů včera nad ránem a teď už zase doma není, v koupelně potkávám belgické holky a za slunečného počasí vycházíme na metro za pravými donuty. O Dunkin Donuts sním od první chvíle, co jsem v USA a ještě jsem neměla příležitost tuhle luxusní americkou dobrotu ochutnat.

Kalorickou snídani trávíme hodinovou cestou z horního Manhattenu na dolní a plánujeme naše dnešní toulky New Yorkem. Dopředu jsme si plán nedělali nejen proto, že jsme na to nechtěli mít čas, ale i proto, že atmosféra jakéhokoli města se nasává snadněji, když člověk pozoruje dění kolem sebe, ne mapu. J

Vystoupili jsme z metra a zjišťujeme, že Wall street, kam máme namířeno je odsud dál než Brooklyn Bridge a zajdeme tedy napřed omrknout most. Pouličním uměním a neuměním nás obklopují všudypřítomné většinou černošské skupiny, které předvádějí stejná čísla rok co rok, jak si Martin pamatuje. 

O úrovni zábavnosti programů bychom mohli vést dlouhosáhlé debaty s diváky, kteří rozhazují dvacetidolarovky, ale radši jimi opovrhujeme a pokračujeme v režii GPS. :/

Rozkopanými ulicemi se blížíme k mostu a davy lidí houstnou. Kdyby tenhle most nebyl onou velkou raritou a nebyl na všech New Yorkských pohlednicích, asi bych na něj ani nemusela jít. Brooklin bridge krásně zapadá do pobřeží Manhattenu a pohled na něj je úchvatný, ale stát na něm? I když se skajskejprama za zády, zase taková paráda to není.

Naše kroky vedou na už zmíněnou Wall street, kde mám v plánu najít si manžela. Naivita už mě opustila a nemá smysl dál si nalhávat, že budu jednou v této ulici pracovat. Jediná možnost, jak se pravidelně dostávat v kostýmku do kantýny v budově americké burzy vede skrze vdavky za některého z místních vlků. 

Moje taktika je schovat foťák a předstírat, že si ve výloze domu Armani vybírám kabelku pro dnešní večer.

K mému a zajisté i vašemu podivu se mi milionáře na Wall street najít nepodařilo, a tak jsem alespoň chytřejší, že příště půjdu na lov v něčem jiném než v balerínách z háemka na Time Square. :/

Z Wall street je to jen pár bloků k molu, kde sídlí State Island Ferry - lodní doprava na Staten Island. Netoužíme po výletě na čistě obydlený ostrov, ale o výhled z lodi na Manhatten a Sochu svobody, který si můžeme dopřát zcela zdarma. Loď vyjíždí každých 30 minut a 20 minut trvá plavba, při které poprvé ve svém městě snů cítím, že tohle je Můj New York.

Slovy lze jen těžko popsat nádherná panoramata, která nám New York odhaluje, snažím se fotit, ale vím, že vlhký vzduch, vítr ve vlasech a horké sluneční paprsky nedokážou fotky pohltit. Posílám pár snapíků a mlčky si užívám pocit, že jsem svobodná stejně jako socha, před kterou stojím.

Z euforie mě dostává až hlad a obrovské vedro ve vestibulu metra, po kterém přijde vždy zchlazení klimatizací ve vlaku. Jdeme na oběd do jedné z „bistrorestaurací“, které mě v USA tolik baví. Skvělé je, že nerozumím, co si dávám a pokaždé jsem jídlem překvapená.

Po cestě na Empire state building potkáváme největší obchodní dům Macys a hodinu strávíme jen v prvním ze 16 poschodích.

Po tom, co Martin zakročil, a moje nákupy musely skončit, nás zastavují pouliční prodavači vstupenek na ESB. Že chceme vyjet nahoru jsme rozhodnutí, ale nevíme, jestli je dobrý nápad dát 75 babek cash pochybnému prodavači bez jistoty, že lístky na věž nejsou falešné.

Ve chvíli, kdy prodavač vytáhl z kapsy platební terminál, neváhali jsme a lístky u něj zakoupili nejen kvůli vstupenkám na výletní loď, které jsme dostali zdarma, ale i kvůli obavám z velkých front.

O tom, že naše rozhodnutí důvěřovat bylo správné, značil přednostní vstup, který nám byl umožněn.

Na vyhlídku jedeme dvěma výtahy. První zastavuje jen v každém desátém patře a v patře 80 přestupujeme na druhý jedoucí do 86. patra.

Veřejnosti je přístupná i druhá vyšší vyhlídka, která je ale kapacitně omezená a částečně jí omezují i naše peněženky. Zůstáváme tak nohama „na zemi“ a v šestaosmdesátém patře jsme spokojení. Teda spokojení…jsme v tranzu!

Dnes podruhé a teď snad mnohem víc - nemám slov. New York mi doslova leží u nohou a se zapadajícím sluncem přemýšlím nad tím, jak je život krásný. Před očima dětství, přijímačky na gympl, první velké lásky, život v Praze a rozpálený New York pode mnou. S tou nepopsatelnou nádherou jsem hrdá na svou svobodnou zem, kam se strašně těším. Miluji Ameriku, ale Tebe, moje republiko, zbožňuji! J

Po dokonalém zážitku kráčímě opět na Time Square a na večeři do jedné z místních restaurací, kde si dávám vzhledem ke své váze Ceasar salát a melounové pivo.

V plánu máme se pěkně po New Yorksku opít, takže při cestě domů kupujeme v pochybném hispánském obchodě ještě pochybnější alkohol a to, prosím, bez daně!

Z postele pak rozjíždíme pravou newyorkskou snap party na dálku do Centrevillu. J

21.8. čtvrtek

I přes to, že nám Jeff nabízel všechno jídlo, co doma měl, nesnídáme a po sbalení věcí letíme na metro. Lepší hladovět něž jíst tvrdý sladký chleba.

Autobusy nám jedou v 5 odpoledne a ještě se musíme k Jeffovi vrátit pro bágly (čti nevkusný půjčený černý kufr).

Vystupujeme na známé Wall street a jdeme k molu, odkud má vyplouvat výletní loď, na kterou máme lístky ze včerejška. Loď jezdí každou půl hodinu a okružní plavba trvá cca 45 minut. Vidím vše, co už jsem viděla a nezbývá mi nic jiného než si užívat poslední chvíle v New Yorku.

Po plavbě jsme ještě skočili k memoriálu 9/11, který jsme v úterý viděli téměř za tmy a ještě jsme neměli GoPro. Do sbírky chybí selfí videjko. 

Z New Yorku nemůžu odjet, aniž bych se nesetkala s Christianem Greyem. Bydlí na dolním okraji Central parku a tak nasedáme na metro a přejíždíme k zeleni, kde Christiana určitě potkám na odpoledním výklusu.

Strawberry Fields - památník Johna Lenona a procházka po Centralparku nám dává zabrat a když už konečně Christiana v dálce vidím, musíme jít.

Nejbližší meto v jedné z chudších a černějších částí Manhattenu je vzdálené několik bloků, a tak máme možnost ochutnat kapičku temného New Yorku. Ryze černošským a nebezpečným čtvrtím jsme se celý výlet vyhýbaly a nikdy bych neřekla, že na Manhattanu se můžu cítit tak moc odlišně barvou své kůže. A co potom Brooklyn?

K Jeffovi jdeme jen na otočku pro kufry a vracíme se zpět k metru, kde se musíme rozdělit. Martinovi jede autobus z jiného a vzdálenějšího místa než mě, takže big hug a see you later v lednu! :)))

Tím, že Marťas musel jet dál než já a autobus mu jede ještě o půl hodinu dřív než mě, získávám 90 minut pro shopping, po kterém unavená sedám na autobus do D.C. 

V Boltbuse je samozřejmě wifi, kterou můj (čti Honzíkův) telefon jen těžko dokáže rozběhat. Alespoň Massanger mi ale funguje, a tak se snažím od Toma zjistit, jak mi jedou autobusy okolo 11 z Vienny domů, načež zjiťuji, že poslední autobus jede v 9 a noční až před 1 ráno.. Tak tos podcenila, Elo!

Taxi z Vienny by stálo okolo 40 dolarů a na to ani můj „snový“ lifeguardský plat nestačí. V hlavě se slyším tvoje slova, tati – jsi ženská, tak toho využij.

Česko spí a na Massangeru jsou jen moji američtí kamarádi. Neváhám a otevírám konverzaci s jedním z mnoha (co si budeme povídat) nápadníků vlastnících auto. Teď se ukáže, Igore, co je v tobě!

Vím, že moje angličtina byla na začátku prázdnin nulová a teď (i když s obrovskými chybami) dokážu v angličtině prosadit své zlatokopectví.

V 11 vyvoněný pětadvacátník s Audinou čeká na Vienně a já jsem šťastná za to, že v Americe je prototyp ideální postavy o jednu konfekční velikost posunutý. Díky, zmrzlino!

Mám dojem, že jsi, tati, říkal i něco o tom, že nic není zadarmo…

Ještě předtím než si nagelovaný frajírek o něco řekne, vnucuji mu svůj profešnl bejking a slibuji, že mu upeču koláč snů. Domluveno.

Před domem potávám spolubydlící Míšuo se svým novým americkým přítelem a Toma se svými lehkými holkami – Zero CocaColami…

New York byl super, ale zaplať pánbůh, že jsem „doma“!