Tři měsíce hodně
tvrdé práce za mnou -
je na čase vypnout a trošku prošustit dolary, které jsem vydělala. Cestování
jsme řešili "jen tak na oko" pár večerů a já jsem strašně ráda, že to
tak bylo. Jiné skupinky plánovaly svůj trip večer co večer a zapomínaly, že jim
ubíhá současnost v Centrevillu. My teď máme obojí. :)
Cestovat nás mělo jet 6 - já, Maja,
Mexičan Robo, Marek, Pavel a Juri. Jurimu se však zadařilo a v posledních
pracovních dnech si hodil crash na kole, takže se zlomenou klíční kostí naše
dobrodružství absolvovat nemůže. :(
Místo Juriho tak na scénu přichází vám už
dobře známá moje kolegyňka Míša, která posílí dívčí křidlo. Přebookovat letenky
ale nejde, a tak Juri vesele mává 350 babkám a Míša s nadšením vytahuje dolary
nové. GL!
2.9. úterý
Včerejší večer byl hektický a vlastně ani
nestihnul být smutný (až na neustálé objímání se). Snažili jsme se vyřešit, jak
se co nejlevněji dostat ráno na letiště, až jsme nakonec o půlnoci objednali
Shuttle, který nás čeká v 7:10 v našem milovaném Bent Tree apartments!
Kolem 4 ráno mě probouzí pláč Patricie
(sestry od spolubydlící Péti), která ztratila telefon a za chvilku jedou na
letiště. Inu převracíme, stále rozespalé, pokoj vzhůru nohama, aby pak
chladnokrevně přišla Míša a mobil úplně normálně vytáhla z podpostele. :/ Díky!
Poslední dva dny jsme všichni ve stresu,
nemáme čas a Paťa je navíc ještě oblbnutá časovým posunem, protože do USA
přiletěla před pár dny. Je to náročné, náročné pro každého jak fyzicky, tak
psychicky. Nemáme čas balit, rozloučit se s tím, co už nikdy nebude stejné,
nemámě čas užít si poslední chvíle sami se sebou. Tohle léto prostě končí...
Večer jsem ještě prala poslední oblečení,
které mi samozřejmě nestihnulo uschnout. Moc nechápu ten proces schnutí, když
mi celé prázdniny prádlo uschnulo během dvou hodin a poslední den, kdy to
oblečení potřebuju, není prádlo schopné uschnout za 7 hodin?! WTF?
S sebou na západ si všichni bereme jen
příruční zavazadlo tzn. můj růžový rozbitý kufr a velké kufry necháváme v
Centrevillu, kam se téměř všichni vrací - kromě mě (a Toma). Jsem tedy
domluvená s přelámaným Jurim a Vojtou, který cestovat nejede, že mi můj kufr přivezou
po tripu do New Yorku, kam oni jedou na výlet a já odsud odlétám domů.
Organizace zdá se být na jedničku - a to si, milý čtenáři, zapamatuj!
Poslední objetí s Péťou, Paťou a
zaprásknuté dveře. To znamená noční stěhovačku Míši s jejím americkým milencem
Zachem z obýváku k nám do pokoje a za půl hodiny odjezd Tomáše s Martinou.
Dneska už toho moc nepospíme.
Snídám tedy v 5 ráno ovesnou kaši od Míši, která vstávat nemusí,
ale stres a napětí prožívá s námi. Na poslední chvíli epiluju nohy a snažím se
vyřešit co s mokrým oblečením, které patří do velkého kufru, jenž bude zavřený
minimálně 14 dní.
Míša je fakt dokonalá - až těch pár
hadříku uschne, dá je do kufru a ten odveze klukům. Jestli jsem ti v tom stresu
dostatečně nepoděkovala - děkuji teď!
Budím spícího Toma, který odjíždí až zítra
a zadržuji slzy - tolik mi přirostl k srdci a už se moc těším, až se budeme
vídat v Praze (pozn. kdybych tehdá věděla, že to tak vlastně nakonec
nebude...).
Poslední objetí s Filipem, který v Americe
zůstává se svou americkoindickou přítelkyní Paritou, se Zachem, kterému jsem
stejně nikdy nerozuměla a s Míšou, která byla po celé léto naší americkou
maminkou.
S batohem na zádech, kufrem na skoro jen
jednom kolečku a dekou v ruce opouštím byt, který mi byl tolik vlastním. Miluju
to tady a se vzdalujícím se vchodem vím, že teď začíná něco nového - nejen nová
americká kapitola, ale můj život už nikdy nebude stejný jako dřív...
Musím se zastavit v bytě u kluků, odkud ve
4 ráno vyjížděla spoluplavčinka Míša na letiště do Baltimoru, protože letí
trošku jinak než my.
Budím Vojtu s Jurim, abych jim
oznámila, že kufr jim přiveze až spolubydlinka Míša a poslední "ahoj"
říkám i Romanovi.
Před 7 už jsem naklusaná na apartmánu u
Maji, která po odjezdu Roba válčí v bytě jen s Markem a Pavlem. Atmosférka v
jejich bytě je hustá jako vždycky a upřímně řečeno si říkám, že tenhle trip
bude ještě velká sranda. Po pár výčitkách kdo co neuklidil, a kdo je jak
protivný, konečně nasedá čtyřčlenné tvrdé jádro do Shuttlu a opouští naše
město.
Na letiště Washington Dulles přijíždíme
před 8 a v 10 nám to letí. Vzorní
cestující! Check-in máme
hotový z domova, zavazadla jen carry on a tak vytahujem svačinu a já si dávám
slovenskou Horalku, kterou nám přivezla Paťa. Dokonalé.
Let z východu na západ trvá 5,5 hodiny a hodinky
si přetáčíme o 3 hodiny, abychom do LA přiletěli ve 12:30 místního času. Jednodušší
teď bude komunikace s Českem, protože devítihodinový posun nám umožní skypovat
i večer. J American Airlines, se kterými letíme asi zapomíná, že lidi
mají při skoro šestihodinovém letu hlad, a tak nám letušky těsně před důchodem
(a to je jako co?) nabízejí pouze
vodu.
Tušili jsme to už předem, protože panovaly fámy, že na vnitrostátních
letech nedostaneme jídlo u žádné společnosti, fakt se nám ale nechtělo věřit,
že zrovna Amíci takhle trpí hladem. Its
trů!
V Los Angeles dosedáme podle plánu a ve stejný čas dosedá i
Robo, který letí z Mexika. Míša přiletí až za hodinu, a tak se s Robem
scházíme na Míšině příletovém terminálu.
Z čekání na Míšu začínáme být mírně nervozní ve chvíli, kdy
cestující z jejího letadla vycházejí z celních kontol a Míša je stále
v nedohlednu. Uběhne 30 minut a konečně se všichni setkáváme - srdceryvné
přivítání a konečně může začít trip našich snů. Teda vlastně nemáme auto.
Po chvilkovém bloudění na letišti přicházíme ke stánku s názvem
společnosti, kde máme auto objednané. Stánek je samozřejmě bez obsluhy, pouze s telefonním
číslem. Náhle zjišťujeme, že vlastně nemáme telefon, ze kterého bychom mohli na
americké číslo zavolat a tak jdeme hledat „jiné řešení“, načež zahlédneme, že z letiště
jezdí autobus s logem společnosti a slouží přesně takovým lidem, jako jsme
my.
Necháváme se dovést do půjčovny aut, kde je neuvěřitelně dlouhá
fronta a nás dohání hlad. Nejlepším řešením je rozdělit se. Auto půjčujeme na
Míšino jméno, protože je jí víc než 25 a vyjde to levněji. Rozdělení zní tedy
jasně – muži jdou na lov masa a ženy zůstávají v jeskynní frontě.
Fronta se ale začíná zkracovat a najednou máme před sebou dvě
auta, ze kterých si můžeme vybrat. Všechny tři rozumíme autům nadmíru dobře a
tak volíme stříbrnou před černou a vůni před smradem. Tajně se dohodneme, že
klukům o možnosti výběru auta neřekneme a bude to naše celotripové tajemství,
načež kluci s plnými pusami hamburgerů vcházejí do půjčovny. Náš výběr
potvrdili. Jsem říkala, že tomu rozumíme.
V devadesáti stupních ladíme klimatizaci a vyjíždíme vstříc
LA. První míle vedou do Walmartu nakoupit jídlo a foťák, který si chceme jen „vypůjčit“
a po 14 dnech ho jako nespokojení zákazníci vrátit. Čecháčství v nás prostě je.
Ve Walmartu samozřejmě zrcadlovku, kterou máme vytipovanou nemají,
a tak odkládáme investici a jdeme radši spotřebovávat na pláž.
Santa Monica, místo, kde se natáčela Pobřežní hlídka - 3
evropští Mitchové a 3 evropské sexy Pamely s kurzem od amerického červeného
kříže vcházejí na pláž, kterou si představím, když se řekne California.
Po koupačce ve vlnách a procházce po pláži vyjíždíme unavení na
hon za foťákem do dalšího Walmartu, kde ho opět nemají a pak nás čeká už jen cesta na motel. Dnes
spíme v luxusu, 3 manželské postele a ubytování pro 6 lidí?
Užíváme si
prostor a víme, že bude hůř. :)
Žádné komentáře:
Okomentovat