Už ani nevím, jak se spí ve své vlastní posteli a matně si vzpomínám na to, jak voní moje peřiny. Moc dobře však znám ranní probouzení na druhé straně světa, kde hodinky ukazují o šest hodin méně. Čtvrtou noc v řadě se probouzím s už devítihodinovým zpožděním oproti Vám, drazí čtenáři, a moje noc v Las Vegas zdá se být poslední. Vrátím se do LA a vrátím se i sem, jen počkej pár dnů, město hazardu!
Objem našich příručních zavazadel zázračně zdvojnásobujeme nově nakoupeným oblečením a po vydatné snídani vyrážíme z druhého města našeho amérotripu vstříc rovným nekonečným silnicím.
Moc, nepředstavitelně moc bych chtěla napsat, že jsme parta snů a téměř už klepu tuhle poznámku do mého wordovského sešitu, který slouží jako podklad pro moje následné, současné psaní. Nicméně - nedokážu to.
To, že jsme si ze snídaně odnesli 5 kilo banánů a 28 muffinů by ještě moje poctivá brnířovská duše dokázala unést, ale zjištění, že je mezi námi stále opilá a teď navíc i kleptomanská Míša, která v hotelovém pokoji neodolala boxu na led (pracovně Urna), mi nedovoluje o snových evropských zákaznících amerických vykořisťovatelů napsat ani zmínku.
Urna bude sloužit jako úschovna čerstvých potravin a vůbec nám nevadí, že je uvnitř černého oválného boxu s logem hotelu větší teplo než venku. Důležité je, že Míšina trofej jede s námi a je využitá!
Na hotelovém parkovišti sedám poprvé za volant já a dokonale vycouvávám se sedmimístným autem, které jede vlastně samo a automatická převodovka s absencí spojky mi dovoluje zažít ten pocit sešlapování brzy a plynu zároveň. Velká sranda!
Hodinová cesta na přehradu Hoover Dam utekla jako voda a my stojíme jednou nohou ve státě Nevada a druhou ve státě Arizona.
Snažíme se zjistit jak je to s posunem času a kolik že je vlastně hodin, protože všechny okolnosti naznačují tomu, že bychom měli hodinky přetočit o jednu hodinu dopředu. Nicméně na hodinách na nevadské straně ukazují ručičky stejně jako pár metrů vzdálené hodiny v Arizoně. Paradoxní je, že hodiny jsou obrovské a schvalně vystavené, protože na posun času mají upozorňovat, ale posun se alespoň tady nekoná. (Později jsme zjistili, že se používají v Arizoně snad oba časy.) Tady bych si fakt chtěla domlouvat rande.
Náš dnešní cíl ale není obrovská přehrada ležící na řece Colorado, i když nám při pohledu na ní padá brada. My chcem do Grand Canyonu!
Během čtyřhodinové cesty do prvního národního parku nás potkal déšť, který jsme už pěknou dobu neviděli. Vzduch je svěží, ale naše radost z deště už není taková, jako bývala na bazénu, který se s prvními kapkami vody vyprázdnil a my mohli vesele zažívat bazénovou anarchii. Ach, Shawne, ty kdybys věděl...
Ze čtyřicetistupňového vedra teplota klesla na dvacet a my na parkovišti převracíme auto vzhůru nohama, abychom zahřáli naše na teplo zvyklá těla oblečením ze spodu kufru.
Nohy stále od písku obouvám do tenisek, které jsem měla na sobě naposled v červenci, kdy jsem se ještě marně snažila sportem udržet svou váhu na únosné hladině.
Rozlámaní vstupujeme na první vyhlídku.
Ach ne! Chtěla jsem být tím pohledem unesená, chtěla jsem utírat slzu dojetí, ale můj vysněný canyon je celý v mlze, fouká vítr a vybil se mi foťák. Slza jako slza.
Stojíc na okraji rozjímáme jak asi Grand Canyon vypadá, mléčná pěna začíná posupně ustupovat a nahrazují jí sluneční paprsky. Během 15 minut se nám otevírá ta nekonečná propast , která pohlcuje obě paty barevné duhy. Smuteční slzu střídá slza dojetí a já vím, že ani tady nejsem naposled. Kam se hrabou všechny mrakodrapy, tohle je ta pravá americká krása!
Den se blíží ke konci a i kdybychom hrozně chtěli sejít na dno canyonu, nemáme volný den abychom náročnou trasu absolvovali, a tak mlčky sledujeme krátery canyonu z okénka auta.
Uprostřed kopce Míša zastavuje a nechápajíc proč na tak nebezpečném místě za zátočinou se chce jít podívat ke canyonu, házíme otazníky na její bedra.
"Došel benzín, debilové, já to říkala!", pronáší vesele Míša.
Slunce zapadá za obzor, kam sahá canyon a mně je tenhle došlý benzín a to, že nevím kolik je hodin úplně jedno. Jsme tady a teď. V pravé a úžasné Americe!
Ale fajn, Elo, nech těch rádoby filosofických úvah naplněných štěstím a přidej se k řešení našeho "dál nám to nejede" problému.
Vyřeším to rychle - Já stoprocentně nikam pro benzín neběžím.
Míša: Já taky ne.
Maja: Já už vůbec ne.
Pavel: Já to říkal už při minulé benzínce.
Fajn. Pumpa je naštěstí pár stovek metrů daleko a Robo s Markem berou prázdný galon od vody a dávají si večerní výklus podél canyonu při západu slunce. Skoro závistihodné.
Po doplnění šťávy jedeme na další vyhlídku a pak k samoobslužné benzíně.
Je tma a nám zbývá hodinová cesta do města Page, kde strávíme dnešní noc v motelovém pokoji pro 4 osoby. Pohodlí samo.
Žádné komentáře:
Okomentovat