Motel na konci světa, ve kterém jsme strávili dnešní noc má nadmíru dobrou WiFi a po Las Vegas, kde byl internet placený, se konečně můžeme spojit s domovem. A co Vám říkáme? Že se máme tak tisíckrát lépe než vy! :))) Stýskaná už se sice blíží hraničnímu stupni deset, ale čím déle jsme pryč, tím více nám svět přijde strašně malý, už jen pár dnů...
Dvě manželské postele jsme rozdělili na holčičí a klučičí s tím, že jemné květinky to zvládnou ve třech, ale muskulantním mužům se ramena vedle sebe nevejdou. Romantiku si dělá jen Marek s Pavlem, zatímco Robo se mazlí se svou novou oranžovou samonafukovací karimatkou na zemi!
Na snídani mají nárok jen 4 osoby, stejně jako na nocleh. S Míšou tedy jdeme snídat první a postupně se v malé recepční kuchyňce vystřídáme všichni. S plnými bříšky a kapsami instantních ovesných kaší, mističek, ve kterých si kaši hodláme připravovat a lžic odjíždíme z města Page.
Já tyhle krádeže fakt nemám ráda, odmítám to dělat a cítím se nadmíru trapně. Na druhou stránku jsem holt poddajná holka a nechám se strhnnout špatnou partou - je jen otázkou času, kdy začnu fetovat...
K prvnímu z našich dnešních cílů, Antilope Canyonu, přijíždíme na náš vkus nebývale brzy. Desátá ranní je časná i pro obsluhu, která nám sděluje, že první shuttle, který nás do Canynonu doveze vyjíždí až za hodinu. Fajn, tak to jsme mohli ještě ládovat "chleby" s pomerančovým džemem.
Čas vyplníme cestou k nedalekému vysychajícímu jezeru uprostřed arizonské pouště. Krása!
V 11 se vracíme abychom vystáli frontu na prakovišti odkud odjíždí shuttle do canyonu. Po dvacetiminutovém čekání se ale dozvídáme, že přednost mají lidé s rezervací (to jako jde?) a naše permamentka do Národních parků USA zde neplatí, protože se nejedná o národní park, nýbrž o park státní, Arizonský.
48 babek za pár selfíček, sic v nádherném canyonu, se nám dávat nechce a tak vzdáváme naše dopolední snažení a vyrážíme za Koňskou podkovou.
Horseshoe bend je od parkoviště vzdálený něco málo přes míly a skrz rozpálený pouštní písek je pěší cesta k němu náročnější než se zdá na první pohled. Zastávky u kaktusů a fotky se vzdáleným zázrakem přírody nám cestu ještě prodlužují, ale výsledné první shlédnutí dolů nám podlamuje kolena.
Jestli jsem tvrdila, že je Grand Canyon parádní bomba, tak co je potom tohle?
Bezeslovní unešené pohledy rázem střídá skotačení s foťákem, na který stejně nelze tuhle jen ve snech představitelnou nádheru pochytit. Nevěřím, že může přijít ještě něco krásnějšího. Vlastně nevěřím, že na světě něco krásnějšího existuje.
Jediné, co mě dokáže vyvést z míry jsou Robovi poznámky o tom, že nějaký Bulharský (možná Rumunský) jezera byly hezčí. WTF? Robo, máš sakra voči?!
Jakmile se dofotí ukrajinské kolegyně na kameni s perfektním výhledem, vystřídáme jejich pozičky my. Tisíc fotek sem, dva tisíce tam, s tebou a bez tebe, s vámi a bez vás až mě napadá, že vlastně poslední super výskokovou fotku mám z Washingotnu, kde jsem byla před třemi měsíci.
S úsměvem vzpomínám na své první dojmy z pravé Ameriky a vlastně mě mrzí, že už jsem poloviční Američanka a kecičky o hlavním městě Spojených států už mě nerozházej.
Inu, Pavle, foť. 1..2..3..akce! Stejně neumí fotit, tak ať to mám radši dvakrát.
1..2..3..akce! Robovi oči v sloup a smích protivných Ukrajinek mi v uších zní ještě teď. Osud mojí baleríny z Time Square není na jiném kontinentě, ale na 2 300 mil vzdáleném dně Koňské podkovy.
Střídání jedné boty na dvou nohách sice způsobí dočasné ulevení noze jedné, nicméně ta druhá už se zase vaří v rudém písku. Pokud v životě přeju něco svým nepřátelům, tak je to jít na boso cestu z Horseshoe bendu k parkovišti.
Po pár hodinách další zastávka - Zion National Park.
Z Arizony se přesouváme do Utahu a hory, které se před námi tyčí jsou o malinko vyšší než ty mě dobře známe, šumavské.
Krása, paráda, mistr bombastik, ale moje hladina vnímání už je dneska přesáhnutá podkovou a tak mě nějaké velehory nedostanou. I když, možná dostanou, co mám dělat, když je to všechno tak úžasné?
Zdarma zde jezdí shuttle, který projíždí nejzajímavějšími místy celého parku. Neváháme a samozřejmě se necháváme místními povozit po krásách utahské nádhery.
Nepopsatelné výhledy, procházka k vodopádové stěně a nakradené tuny kaktusů, které chutnají jako granátové jablko s ananesem a banánem) nás neunavují, ale naopak nabíjí energií.
Až se vrátím do Zionu, chci mít alespoň týden abych mohla z parku dostat všechno, co nabízí. Jedno odpoledne je jako drobek z velké Milky.
Se zapadajícím sluncem odjíždíme do třetího státu, který během dneška navštíme, Nevady. Opět Las Vegas! Motel, který máme rezervovaný pro dnešní noc je téměř v centru a po odemčení dveří pokoje, ve kterém sedí vyděšená černoška, se usidlujeme do pokoje nového. Tedy jen část naší výpravy, sourozenecká dvojka měla pokoj separé. :) Další noc strávená vedle Míši - jak se to říká, žij s člověkem a časem se do něj zamiluješ? Přesně to pociťuju noc co noc vedle své bazénové kolegyně.
Last night in Las Vegas a my jsme po celém dni utahaní jako koťata. Zapínám laptop a na Facebooku na mě křičí Tomíkům status - V casinu MGM - Las Vegas. Neváhám ani minutu a už s ním domlouvám dnešní noc! Kluka, kterého jsem náhodně našla na internetu, protože letěl náhodně ve stejný den jako já, se kterým jsem náhodně celé léto bydlela, a kterého jsem si náhodně zamilovala teď náhodně potkávám v centru světové neřesti! Věděla jsem, že se v LV během svého cestování objeví, ale že se tady setkáme v jeden den? Navíc kousek od sebe? Osude, já tě zbožňuju!
Odpadlíci usnuli a tvrdé jádro - já, Robo a Marek vyrážíme do MGM za Tomem s lahví nelakoholické piňacolady naředěné vodkou, aby měla grády!
Tak ráda ho vidím, je to týden, co jsme se loučili, ale připadá mi to celá věčnost. Už tolik jsme toho oba mezitím stihli vidět a zažít. Objímám ho a mám pocit, že jsem na chviličku zpátky, doma, v Centrevillu.
Na baru rozjíždíme prvních dvanáct babek za Cubulibre a dolar za dolarem padá v ruletě a na automatech, které tady nejsou obyčejně mačkací, jak všichni znáte, ale mají na straně páku jak za časů Walkera Texas Rangera.
Zapomínám na krásnou bundu, kterou jsem před pár dny v outletu odmítla s tím, že je příliš drahá a peníze na ten super americký hadřík házím raděj do kovové bedny. Tohle je ten správnej život!
Nad ránem se vracíme domů a motelový bazén nám stále ještě nedá spát. S dalšími obyvateli motelu jsme se domluvili, že za 10 minut sraz na bazénu a mezitím, co jsem se převlékala do plavek, Marek usnul. Fajn, jdem jenom s Robem a v bazénu potkáváme ukrajinskou Natašu (protože jak jinak by se mohla jmenovat, že jo) a rojíždíme ukrajinskoruské téma, do kterého já se svou angličtinou nemůžu nic říct. Občas prohodím jen souhlasná gesta, protože Nastě i Robovi rozumím, ale když chci něco říct, tlumočí mi Robo. Překvapením pro mě je, že Nasťa o Ukrajině nemluví vůbec pěkně, naopak. Studuje v Polsku a je si dobře vědoma, že jako studentka na domácí škole, by nikdy na programu WaT nebyla. Bůh žehnej migraci! :)
Poslední see you a vyčerpaní jdeme spát!
Žádné komentáře:
Okomentovat