Před měsícem a jedním dnem jsem přistála na letišti v hlavním městě Spojených států amerických abych si splnila svůj dětský sen. Jsem tady!
Za 31 dní jsem měla možnost nahlédnout do místní kultury, získat nové kamarády, přiblížit se o trochu více angličtině a odlišit Virginii /vardžajna/ a vagínu /vadžajna/, což se mi ze všeho výše uvedeného hodí při komunikaci s lidmi vlastně nejvíce!
Měla jsem možnost poznat Ameriku v různých situacích a s různými lidmi, ale ještě jsem neviděla Ameriku takovou, jakou jsem si vysnila. Je na čase to změnit.
V 9:35 nasedáme do autobusu směrem k nejbližší zastávce metra, která je vzdálená cca 20 minut od Centreville. Plavčíci, kteří už na návštěvě v D.C. byli nám poradili přijít do autobusu s velkými bankovkami, protože automat na lístky peníze nevrací a řidič nás tedy pustí zadarmo. Nebyli bychom Češi (a Slováci, čti Maďaři) kdybychom to nezkusili. Samozřejmě byl náš podvod neúspěšný a tak místo cca 7 dolarů za 4 lidi platíme ve výsledku 10, protože řidič náš supertríček prokoukl.
Ke konečné oranžové trasy washingtonského metra nás autobus dováží po desáté hodině, kdy jsou jízdenky nejlevnější. Doprava v D.C je rozdělená na časová pásma, kdy se nejlevněji jezdí mimo špičku a náš výlet jsme tedy těmto pásmům přizpůsobili.
Automaty na jízdenky tady fungují na podobném principu jako v Praze, nicméně pokud si kupujete papírový lístek, platí se pokuta ve výši jednoho dolaru (za každou jízdu) a tomu se chceme vyhnout.
Od ostatních plavčíku jsme si tedy půjčili zákaznickou kartičku, na kterou nabíjíme pětidolarovky, protože jiné automat nebere. Cena jednotlivé jízdy se pak z karty odečítá při výstupu z metra v závislosti na délce ujeté trasy. Metro jezdí pod zemí jen v centru, jinak funguje jako vlak a jezdí vedle dálnice nad zemí.
Ve vagonech sice jsou digitální tabule, ale nezobrazují následující stanici a tak je celkem obtížné zjistit, kde zrovna jsme. Rozhlasové hlášení předem namluvené s luxusní výslovností jako v Praze tady taktéž nenajdeme. Čas od času něco zašumí a řidič zřejmě poví následující stanici, ne však pravidelně a ne tak, aby tomu turista rozuměl.
Pokud bych měla celkově shrnout zákaznický servis, jednoduchost, rychlost a periody mezi jednotlivými vlaky řekla bych, že je Washingtonské metro dost debilní!
Po pětadvacetiminutové jízdě vystupujeme v centru Washingtonu, které vůbec není tak velké jak jsem si představovala. V plánu máme projít všechny nejznámější místa a pravděpodobně to stihneme během dnešního dne. Muzea si necháváme na příště.
Naše kroky vedou prvně k Bílému domu, který je obklopen velkými zahradami a přes stromy a vysoké ploty nevidíme téměř nic. Toho bílého domečku v dálce bych si ani nevšimla, kdyby všude okolo nebylo tolik lidí a tolik policistů. Ameriko, zklamání číslo jedna!
Pár metrů od Bílého domu kupuji magnetku, pohledy a utrácím svůj poslední cash, protože jsem v Americe a všude platím kartou.
Přicházíme k Washingtonovu monumentu, který moc dobře znám ze všech těch fotek, na které už pár let zasněně koukám, ale ve skutečnosti vůbec nevím, k čemu je tahle vysoká sranda dobrá.
Vytahujeme sváču na paloučku před památníkem a zjišťujeme, že památník je jednoduše jen prezidentským památníkem George Washingtona. Nuda. Ameriko, zklamání číslo dvě!
To, co mě tady nejvíce baví jsou drobné rozdíly. To, že v obchodě jsou ceny bez daně, která je mi připočtena až při placení už jsem si zvykla, ale na to, že jsou všude barely s pitnou vodou si asi nezvyknu. Tento neskutečně luxusní servis ocení snad každý turista. Chodím si tedy s půllitrovou lahvičkou po dýsíčku a přes to mám stále přísun studené pitné vody, která je ve 40 stupních nenahraditelná.
Památník druhé světové války.
Po krocích Forresta Gumpa!
Hvězdná výprava.
Zamilovala jsem se do pana Lincolna.
Památník Martina Luthera Kinga.
Kousek odsud jsem viděli živého mývala!
Černoch černý tak, že není skoro vidět.
Tak jsem tady, Jaffersone!
Evropské kočky posílají pusu z Capitolu.
Hlad a puchýře na nohou nás dohání a zachraňuje nás opět Mekáč, který hledáme nekonečně dlouhou chvíli. Procházíme úřednickou čtvrtí plnou ministerstev a na přechodu pro chodce potkáváme Haley! Náhodo, ty mě bavíš!
Jsou čtyři odpoledne a zbývají dvě hodiny do baseballového zápasu, kterým náš výlet zakončíme.
Pravidla baseballu samozřejmě neznám, ale pamatuji si pravidla softballu ze sportovního kurzu na gymplu, díky kterému mám trauma ze všech míčových her a předpokládám, že velký rozdíl v pravidlech nebude.
Před zápasem jsme slyšeli státní hymnu v podání dětského sboru a přítomných 28 tisíc lidí zpívalo s ním.
Rozdíl mezi fanděním v USA a u nás je především v tom, že lidi tady nechodí na sportovní utkání kvůli sportu. Důvodem proč jít na zápas je jídlo a povídání si s přáteli, zápas většinou slouží jako kulisa k rozhovorům a tomu odpovídá i uvolněná atmosféra.
Přiznám se, že jsem si uťapkaná na cca 10-20 minut zdřímla a vlastně mi to vůbec nevadilo. Zápas se za tu chvilku moc neposunul a mě to skutečně pomohlo.
Samozřejmě jsme si neodpustili sýrové hranolky a chilli hot dog, který mě probudil a zbytek zápasu jsem nadšeně sledovala. S tím, jak čas utíkal se atmosféra zlepšovala a při konečném vítězství Washingtonu nad Californií 4:3 celý stadion jásal.
Plzeňští indiáni by si měli vzít příklad a vítězství jednotlivých zápasů slavit trošku s grácií!
Cesta na konečnou metra nám trvala hodinu s jedním přestupem a 20 minutovým čekáním. Jeli jsme zadarmo (čti načerno), protože vstupní terminály do metra nezvládaly návaly fanoušků, eskalátory přestaly jezdit a celkově jsem se těšila na nějaký teroristický útok.
Vše ale probíhalo v klidu a z konečné Vienny nám měl jet autobus ve 12:15, takže za hodinu. Začalo pršet a dolary v kapse nám naznačovaly, že bychom měli okusit americké taxi. Bylo nás 5 (na zápas dorazil ještě spolubydlící Filip), ale bulharský taxikář nás za 30 babek domů hodil.
Po cestě jsme zjistili, že ví, kde bydlíme a před měsícem vezl z letiště naše zbylé dva spolubydlící.
Osude, osude...
Žádné komentáře:
Okomentovat