Očista duše ve znamení Samary

Vzhledem k tomu, že jsem v minulém příspěvku nemohla (z reálného strachu o vychýlení pravidelných srdečních rytmů mých blízkých) zveřejnit fotky z ultragigamegasuperobramericano party, dodávám je až teď. :) Připomínám jen, babi a tati, co mi píšeš výhružné e-maily, že skutečně žiju. Od párty mám ale čím dál tím častěji tiky v levém oku, tak jsem asi chytla nějakou vzácnou chorobu od zvláštních lidí z Manassas. :))

22.6 neděle

Je tu začátek nového amerického týdne, neděle, a já oblékám nejdelší kraťasy, které tady mám, sedám na vypůjčené kolo a jedu na sraz s Robem, který je pravidelným čtenářem mého blogu a já ho tímto zdravím. :)
Sraz máme už v půl 9, takže jsem si dnes přivstala i přes to, že jsem měla v plánu dospávat deficit z předešlé divoké noci.

Cesta na kole nám trvá 25 minut (z toho 10 po dálnici) a těsně před devátou vcházíme do nejkrásnějšího katolického kostela, který jsem kdy viděla. Žádní obtloustlí barokní andělíčci, depresivní obrazy utrpení, temno a zaprášené umělé květiny.
Naopak mě oslňuje velký prostor plný světla, dřeva a pozitivna. Nevím, na jakém místě jsem se kdy cítila lépe, ale snad nikde. O tom, kde se budu vdávat mám jasno! Tati, prodáme topoly, ty letenky za to stojí.

Robo je pravidelným hostem nedělní mše (Babi, mám i takové kamarády!) a říká, že v kostele bývají všechna místa obsazená. Nechce se mi věřit, že tak velký prostor se naplní při obyčejné mši, obzvlášť když vím, že kostel je tu na každém rohu.
Postupně ale mizí poslední volná místa a já jsem doslova ohromená tím, že všude kolem mě jsou mladé lidi a tolik rodin s dětmi mi nechodí ani na bazén.
Cítím se jako Alenka v říši divů (ale trošku jinak než na maturáku), všichni působí šťastně a já všem lidem tady věřím, že se na své nedělní setkání s Bohem těší. Jsem nadšená, že oni jsou nadšení. :)))

Ne úplně správně rozumím číslu stránky ve zpěvníku a tak místo 183 marně hledám slova na straně 238. Díky asistenci modlícího se kolegy však nacházím správný text, kterému alespoň z části významově rozumím.
Kázání faráře jde však úplně mimo mě, snažím se pochytit alespoň něco, a tak mi slovíčko ejmen na rtech vždy vykouzlí úsměv.
Díky své jazykové bariéře mám během mše čas utřídit si své americké myšlenky v hlavě a rozhodnout se, že pokud nebudu na kaši po párty s Amíkama, budu sem chodit pravidelně!

K přijímání si však jít netroufám, protože mám pořád v hlavě slova kdyňského faráře Kratochvíla, který nám po celou mou docházku do náboženství vždy pravil jedno moudro.
"Nechodíš-li ke zpovědi, před Bohem se styď a skloň hlavu. Nedostaneš boží tělo, nýbrž křížek na své čelo."
Jenže křížky tady asi nefrčí, hostie dostávají i malé děti a já se tedy poctivě stydím v lavici a Robo se stydí se mnou.
Během mše po kostele kolují košíky na nějakou zřejmě veřejnou sbírku, házím tedy dolar do košíku a podávám jej přes uličku kojící mamince. Není to krásné?

Opilá pozitivnem nasedám na kolo a Robo mě jede doprovodit k Walmartu, odkud už trefím domů. Po cestě ale potkávám Tomáše, pracuji dnes až od 4, a tak obracím půjčený bike a jedu s ním vstříc nákupnímu centru, kde bych si chtěla konečně koupit alespoň jedny kraťasy, které tu postrádám.
Moje nálada se však pohybuje v nadlidských sférách a tak kupuji jen borůvkový muffin, který mě zas vrací nohama na zem. :)


Během minulých dnů jsem si vyslechla, že jsem bitch a slyšela jsem i frázičky jako fucking lifeguard nebo fucking pool. Babi, do překladače to nedávej, protože to nechceš vědět, ale z pozitivna z kostela mě to trošičku probralo, uznávám.
Všechna tahle líbezná slůvka padala na má bedra hned po tom, co jsem neumožnila vstup do bazénu černošce bez poolpasu, který je ke vstupu nutný (???) a s úsměvem jí vysvětlovala, jak si ho může opatřit. Z nenadálého vulgárního křiku jsem byla v šoku, moc ráda bych se před ní ohradila, ale co na to říct?
Natož v angličtině? Chvilku jsem poslouchala křik a když jsem začínala mít reálný strach o svůj život ukázala jsem černošce na dveře a rázně na ní zakřičela GET OUT. Prostě respekt!

23.6. pondělí

Dnes jsem"konečně" zažila svou první akci, když jsem byla jako plavčík on the duty. Pozorný čtenář ví, že už tady jedna akce byla, ale nebyla jsem on the duty a s veselím okolo akce druhé to nemá nic společného. Bohužel.
Zažila jsem už i pár akciček, kdy jsem podala zraněnému náplast, ale ještě jsem jí ani jednou nenalepila a to i přes to, že vím, že všichni tady mají AIDS a musím použít gumové rukavice. :))

Moje druhá a zároveň první akce však byla o něco zábavnější než srandičky s náplastí. Těsně před zavíračkou se mi pozvracela malá asijská holčička na kraj bazénu. Její pohotový bratr to hned začal čistit pomocí vstřiků vody z vodní pistole a směrem DO bazénu tuto paseku uklízel. Děkuji.

Na kurzu od amerického červeného kříže nám bylo řečeno, že když nevíš, používej chlor. Já ale věděla a začala jsem uklízet nadělení na kraji bazénu klasicky po brnířovsku.
Chemie mě však vždy fascinovala, a tak si nemůžu odpustit chemickou reakci. Chloru mám v pumproomu hektogalony a navíc - určitě v té "loužičce" je žloutenka a aids.
Pár kapek, nebo spíš KAPEK, jsem nalila na infikované místo a všechny nemoci jsou rázem pryč, k mému udivení bez ohňostrojů a fanfár. Good job.

26.6 čtvrtek

Na dnešní desátou hodinu ranní mám domluvenou svou první hodinu plavání, kde vystupuji v roli učitelky.
Rodiče se tady obecně málo koupají a plavat neumí. Dokonce mi chodí na bazén maminka, která má své dítě na provázku přivázané za kruh a vozí ho tak po okraji bazénu, aby do vody nemusela.
Takže ve výsledku mám pochopení pro to, když si rodiče platí babysitting ve vodě od plavčíků, jen bychom tomu nemuseli říkat hodiny plavání.

 Za 45 minut si účtuji lidových 15$ (302,2 Kč dle aktuálního kurzu 20,1470 - pro ekonomy) a to jsem skutečně levná. Ostatní plavčíci na jiných bazénech si říkají 20$ a v třicet minut vzdáleném D.C. se cena za 45 minut pohybuje okolo 60$ (1208 Kč). Takže mi tady Amíci asi utrhají ruce.

Mojí první žačkou je osmiletá muslimská dívka, která umí plavat(???). Kromě pár technických poznámek (čti ukázek) a ostřejších loktů při crawl-stroku jí vlastně nemám co učit. Šipku ale skákat neumí, obohacuji jí tak alespoň o tu a dáváme si závody v plavání. Uznávám, že jsou to moje nejlépe a nejjednodušeji vydělané tři stovky v životě.
Jediným a možná se časem ukáže, že největším problémem je, že se holčička jmenuje SAMARA! Zažila jsem už hodně, Adolfa, Zuzanu, Sašu, Ingrid, ale Samaru? To fakt ještě ne. Tak doufám, že se mi o tobě, tmavovlasá holčiko, bude zdát!