4 lety v 1

30.5. pátek

A je to tady! Jsem absolutně vystresovaná, včera jsem neudělala dvě zkoušky, spala jsem 4 hodiny a dneska letím.
Samozřejmě jsem se ještě stihla pohádat s tátou a podstoupila jsem hysterické záchvaty pláče v přítomnosti všech, se kterými jsem měla tu možnost se rozloučit.

Před odletem se ještě musím odstěhovat z koleje a veškerou svou důvěru vkládám do mé milované Prahy. Praho, prosím, měj průjezdnou Jižní spojku...! Naštěstí jsme s Prahou kámošky a já přijíždím v 18:30 na Havla, abych opustila svou zem. Přichází tolik očekávaná situace a mě se hlavou honí akční scénáře, jak vybíhám z letadla a nikam neodletím. Už jsem velká holka, zvládnu to!
Poslední objetí, pusinky, pohlazení a se slzami v očích procházím okolo znuděného letištního pracovníka, na kterého doma čeká žena a 5 krásných dětí. A kdo čeká na mě? Zkažená Amerika!  
Elo, jsi trapná!
Letím s Tomášem a zaplaťpánbůh za něj! Kdyby tady nebyl, skutečně bych z letadla vyběhla a nebo bych si hrála následujících 32 hodin letu na želvu.

                                        British airways válí a kuřecí sendvič se válí u mě v břiše!

Je 21:00 místního času a my dosedáme na Heathrow, kde strávíme dnešní noc. Proplakané kapesníky jsme zahodili a konečně se začínáme těšit.
Jsme na terminálu 3 a do NY nám to letí z 5. Zavazadla vyzvedávat nemusíme a zkušeně jdeme na meziterminálový autobus, kde nám řidič sděluje, že noc se tráví na terminu 1.
Fajn, jedem na jedničku. 

                                  Barča mě kdysi naučila Beží liška k táboru, tak to znaj i v Anglii!

Procházíme "antiteroristickou" kontrolou a uleháme na sedačky, kde hodláme přespat.
Je půlnoc a všechny kolem nás budí rázná paní. Mám chuť napsat "s britským přízvukem", ale ve skutečnosti jsem jí nerozuměla ani slovo. 
Stoupáme si do řady a na něco čekáme, nevíme na co. Procházíme dlouhými chodbami až do velké haly plné sedaček a lehátek. Naše kroky se rázem mění ve sprint ke dvoum lehátkám na konci haly. Dobrou noc.

V hale je puštěná klimatizace jako ve všech letištních prostorech a nocleh v objetí s batohem plným peněz, letenek a víz je nepohodlný. Jsou dvě ráno a probudí mě hlasy, které opět nevím, co říkají. Ohlížím se a vidím černouška s tácem, kde má horké nápoje. Tome, vstávej! 
Miluji Heathrow. Horká čokoláda ve dvě ráno na koženém lehátku je snem všech trampů a my ten sen žijeme! :)

Alespoň pár hodin jsme spali a v 5 ráno nás opět budí ona rázná paní, která nás vyhání zpět do prostor, kde jsme trávili čas před půlnocí. Dojíst babiččiny řízky a štúdl (babičko, děkuji, bodlo to) a vyrážíme opět přes "antiteroráky" na meziterminálový autobus.

Na terminálu 5 procházíme dalšími kontrolami, teď už i kontrolami víz a nastupujeme do letadla.

Letadlo se sedmi sedačkami vedle sebe a dvěma uličkami uprostřed. Největší, kterým jsem kdy letěla. Dostali jsme deku, polštář, sluchátka a každý měl před sebou dotykovou obrazovku. Pouštíme hudbu, filmy, sledujeme náš sedmihodinový let, který se vleče a snažíme se dohnat spánkový deficit.
Jídlo od British airways opět stálo za to. Tolik, kolik jsem toho snědla v letadle za 7 hodin běžně nesním za celý den.

Mrakodrapy! Jsme absolutně nadšení z dlouhého nalétávání na přistávací ranvej. V dálce vidíme Manhatten a uvědomujeme si, že jde do tuhého. MY JSME V AMERICE!

Všichni nás strašili s imigračním, ale naše perfektní angličtina nás neohrozila a otisky prstů seděly, uf. Dokonce jsme propašovali sušenky a lhali celníkům, že opravdu žádné jídlo nemáme. V New Yorku jsme si museli vyzvednout checknutá zavazadla, která prošla celní kontrolou a hned jsme je zase vrátili zpátky. Mezi terminály se na letišti JFK jezdí vlakem. Na přestup máme 4 hodiny a tak zkoušíme první americkou Colu a jídlo, free wifi asi v Americe nefrčí.

Letadlo, možná spíš letadýlko do Toronta bylo velké jako větší autobus. Od odlepení od země se třáslo asi stejně, jako by naše česká Karosa dostala křídla. Stále pod záštitou British airways, ale s letadlem od American Eagle. Jestli takhle létají všichni ptáci v Americe, máme se na co těšit!
Jídlo jsme nedostali a fyzické vyčerpání na nás doléhalo čím dál tím víc.

V Torontu mezi terminály jezdí opět vláček, tentokrát venkovní bez tunelu s výhledem na "pidi" mrakodrapy. Jsem zvyklá na ty New Yorkské. Check-in na poslední let musíme dělat až na letišti, které je nepřehledné a zdrželi jsme se meziterminálovým přejezdem.
Přibíháme konečně ke správné přepážce a snažím se Kanaďance vysvětlit, že jsem v klubu United Airlines a mám tedy v jejich nízkonákladovce zavazadlo zdarma. Při kupování letenky jsem jí kupovala na číslo pasu a ne na číslo klubové kartičky, mám tedy smůlu a platím krásných 28$.
Platit jsem chtěla v hotovosti, což byl pro konzervativní obsluhu problém a musela bych jít k jiné přepážce. Zvolila jsem tedy platbu kartou, která byla dalším problémem, protože jim nefungoval platební terminál. Za pomocí dvou asistentek to naše obětavá paní za přepážkou zvládla a další hodinu vyřizovala totožné věci s Tomem. Štěstí, že jsme měli dostatek času.

Během čekání na letadlo jsem zvládla vykopnout spolucestovali, který chodil bosý (???) kabel od počítače, takže moje angličtina dostala na frak a Sorry lítalo jedno za druhým.

Konečně náš čtvrtý let do Washingtonu, kde náš letišťotrip končí. Paní z přepážky, na kterou vzpomínáme jen v superlativech nám nebyla schopná zařídit sedačky vedle sebe, sedíme každý na druhé straně letadla a po vystoupení zjišťujeme, že jsme oba měli vedle sebe volnou sedačku. Takže v Kanadě mají dobré vtipy. Po zapnutí bezpečnostního pásu jsem usnula a probudilo mě až dosednutí ve Washingtonu D.C ve 21:00 místního času.
Unavení po 32 hodinovém cestování dostáváme druhé razítko se stejným datem do pasu a vyčerpaní, téměř beze slov vyzvedáváme naše kufry.

Z letiště na apartmán máme objednaný Shuttle, což je něco mezi autobusem a taxíkem. Objednává se dopředu a veze pár lidí na jiná místa.
V našem Shuttlu jsme jeli 4 a my vystupovali jako první. Ulice byla jasně daná, ale v předodletovém shonu jsme zapomněli na číslo domu.
Stojíme tedy v dlouhé ulici, kde jsou řadové domky všechny vypadající stejně a my nevíme, který je náš. Zachránit nás mohou naši spolubydlící, ale telefonní číslo na ně nemám a free wifi v USA nefrčí.
Co budeme dělat?
Procházíme kolem domů a koukáme do balkonů (jedna ze spolubydlících dávala na Fb fotku balkonu s kolem) a hledáme ono černé kolo. Nikde nic.
Celkem zoufalá, že budeme telefonovat domů, abyste mi, moji čtenáři, přečetli číslo z mailu (Máme snad nějakou hrdost, poradíme si!), volám z dálky na skupinku mladých lidí.
 Haloo, nejste Češi? Jsou! Jsme zachránění, plavčíci z nedalekého apartmánu právě byli na návštěvě u nás a tak nás odvádějí do našeho bytu.

Je 11 večer a já uléhám do postele, která mi bude následující měsíce vlastní. Můj dětský sen se naplnil, jsem v Americe.